Článek byl převzat s laskavým svolením autora
ze serveru: Imladris-Roklinka
O jejich původu se mnoho neví a panují o něm dohady.
Historikové v Gondoru věřili, byli vůbec prvními lidmi, kteří překročili Anduinu. Věřilo se, že přišli ze zemí jižně od Mordoru, ale než došli na pobřeží Haradwaithu, zabočili na sever do Ithilienu, a když nakonec našli cestu přes Anduinu (pravděpodobně poblíž Cair Androsu), usídlili se v údolích Bílých hor a v lesnatých zemích na jejich severním úpatí. „Byl to skrývavý lid, podezřívavý vůči ostatním lidem, kteří je od nepaměti pronásledovali a soužili, a putoval na západ, hledaje zemi, kde by se mohl skrýt a mít pokoj.“
„Púkelové“, jak jim také říkali, obývali v Prvním věku Bílé hory (z obou stran). Když ve Druhém věku začali Númenorejci obsazovat pobřežní země, přežívali v horách na mysu Andrast, který Númenorejci nikdy neobsadili. Jiný ostatek přežil na východním konci pohoří v Anórienu. Na konci Třetího věku se věřilo, že tito, početně velmi redukovaní, jsou jediní, kteří přežili; proto se tomu druhému kraji říkalo Drúwaith Iaur aneb „Stará divočina púkelů“. Zůstal „divočinou“ a lidé z Gondoru ani Rohanu jej neobývali, a málokdo do něj vůbec vkročil. Lidé z Anfalasu však věřili, že tam dál bydlí nějací z dávných „Divokých lidí“.
Na konci Prvního věku provázela Halethin lid vysídlená větev Drúadanů a bydlela s nimi v lese Brethilu. Většina jich však zůstala v Bílých horách, přestože je pronásledovali lidé, kteří přišli později a kteří se vrátili do služeb Temnoty.
Haletin lid byl cizí ostatním ostatním Atani a mluvil odlišným jazykem; přestože se s nimi sdružil ve spojenectví s Eldar, zůstával samostatným lidem. Mezi sebou se drželi svého vlastního jazyka, a přestože se z nutnosti naučili sindarštině, aby se domluvili s Eldar a ostatními Atani, mnozí v ní zadrhávali a někteří z těch, kdo zřídka překračovali hranice svých lesů, ji nepoužívali vůbec. Neradi přijímali nové věci nebo obyčeje a zachovali mnoho zvyklostí, které se zdáli Eldar a ostatním Atani zvláštní. Měli s nimi také málokdy co činit, leda ve válce. Přesto byli ctěni jako věrní spojenci a a obávaní válečníci, třebaže družiny, které vysílali do boje za hranice, byly malé. Byli až do svého konce malým nárůdkem, jemuž šlo hlavně o zabezpečení vlastních lesních zemí, a vynikali ve válčení v lese. Ani skřeti, kteří na to byli zvláště vycvičeni, se dlouho neodvažovali přiblížit se k jejich hranicím. Jednou ze zvláštností bylo, že mnozí z jejich válečníků byly ženy, ačkoli jen málo jich chodilo bojovat do velkých bitev za hranicemi. Tento zvyk byl zjevně starobylý; jejich náčelnice Haleth totiž byla známá Amazonka s vybranou ženskou tělesnou stráží.
Nejpodivnějším zvykem Halethina lidu bylo, že mezi nimi žili lidé zcela jiného druhu, jaké ani beleriandští Eldar, ani ostatní Atani ještě nikdy neviděli. Nebylo jich mnoho, snad pár stovek, žili odděleně v rodinách nebo malých kmenech, ale v přátelství, jako členové téhož společenství. Halethin lid je nazýval jménem drug, což bylo slovo z jejich vlastního jazyka. V očích elfů a jiných lidí byli nevzhlední: byli nevysocí (měřili asi čtyři stopy), ale velmi rozložití, s těžkým zadkem a krátkýma tlustýma nohama; v širokém obličeji měli hluboko vpadlé oči s huňatým obočím, zploštělý nos a většině nerostly žádné vousy, až na hrstku mužů (kteří byli pyšní na svou výjimečnost), kteří měli ocásek černých chlupů uprostřed brady. Tvářili se většinou neproniknutelně. Nejpohyblivější byla jejich široká ústa a pohyb jejich ostražitých očí se dal pozorovat jedině zblízka, protože byly tak černé, že nebylo možno rozeznat zornice. V hněvu však rudě zaplály. Hlas měli hluboký a hrdelní, ale jejich smích byl překvapením: byl bohatý a zvučný a rozesmával v odezvu každého, kdo jej slyšel, elfy i lidi, svou čirou veselostí, nenakaženou pohrdáním ani záští. V míru se často smáli při práci i při hře, když by si jiní lidé zpívali. Dovedli však být neúprosnými nepřáteli, a když se do ruda rozpálili zlostí, ochládali jen pomalu, přestože jejich hněv se neprojevoval jinak než světlem v očích; bojovali totiž mlčky a nejásali, když zvítězili, dokonce ani nad skřety, jedinými tvory, k nimiž chovali nesmiřitelnou nenávist.
(Nepřátelsky naladěným osobám, které je dobře neznaly, a proto prohlašovaly, že Morgoth musel vypěstovat skřety z nějakého takového základu, Eldar odpovídali: „Není pochyby, že Morgoth vypěstoval skřety z různých druhů lidí, protože sám nemůže stvořit nic živého, ale Drúadané museli jeho Stínu uniknout; jejich smích a smích skřetů se totiž od sebe liší jako světlo Amanu od tmy Angbandu.“ Někteří si přesto myslili, že tam bylo vzdálené příbuzenství, jež by vysvětlovalo jejich mimořádné nepřátelství. Skřeti a Drugové pohlíželi jedni na druhé jako na odpadlíky.)
Možná by se zdálo, že předkové hobitů ve Třetím věku museli být právě Drúadané, ale nebylo tomu tak. Měli totiž docela jinou tělesnou stavbu a vzhled. Drúadané byli vyšší, rozložitější a silnější. Ve tváři byli nehezcí (podle běžných lidských měřítek), a zatímco hobiti měli vlasy hojné (i když krátké a kudrnaté), Drúadané měli na hlavě vlasy řídké a rovné a na nohou neměli žádné chlupy. Někdy byli veselí stejně jako hobiti, měli však v sobě i cosi drsnějšího a dovedli být sardoničtí a neúprosní; a měli – nebo se jim připisovaly – zvláštní čarodějné schopnosti. Navíc byli lidem střídmým, jedli skromně i v době hojnosti a nepili nic než vodu. V některých ohledech se podobali spíš trpaslíkům: tělesnou stavbou, vzrůstem a vytrvalostí, svou zručností v opracovávání kamene, svou drsnou povahovou složkou a svými zvláštními schopnostmi. Avšak „čarodějné“ umění, které se připisovalo trpaslíkům, bylo docela jiné; a trpaslíci byli mnohem drsnější a také dlouhověcí, kdežto Drúadané měli ve srovnání s jinými lidmi krátký život.
V ranějších dobách bývali velmi užiteční těm, mezi nimiž sídlili, a byli velmi vyhledáváni; málo jich ovšem opustilo zemi Halethina lidu. Dovedli obdivuhodně stopovat všechno živé a učili přátele svému umění, jak mohli; jejich žáci se jim však nevyrovnali, protože Drúadané používali svůj čich jako honicí psi, jenže navíc měli i bystrý zrak. Chlubili se, že z návětrné strany zvětří skřeta na větší vzdálenost, než jej jiní lidé uvidí, a že ho dokážou sledovat podle pachu celé týdny, pokud nejde tekoucí vodou. Jejich znalost toho, co roste, se téměř vyrovnala znalosti elfů (přestože se od nich neučili), a říká se, že po přestěhování do nového kraje zakrátko věděli o všem, co tam rostlo, ať to bylo velké nebo nepatrné, pojmenovali, co bylo pro ně nové, a rozpoznali, co je jedovaté, nebo co se hodí k jídlu.
Měli zákon proti používání všech jedů proti jakýmkoli živým tvorům, i těm, kteří jim ublížili – kromě skřetů, jimž opláceli jejich otrávené střely ještě smrtonosnějšími.
Byli lidem lesním a stačilo jim žít ve stanech nebo přístřešcích postavených zlehka okolo kmenů velkých stromů, protože byli otužilé plemeno. Podle vlastního vyprávění ve své dřívější domovině používali jeskyně v horách, hlavně však jako skladiště. Jako obydlí je používali jen v krutém nečase. Podobná útočiště měli v Beleriandu, kam se v době bouří nebo v kruté zimě uchylovali všichni kromě těch nejotužilejších; tato místa byla střežena a nebyli tam vítáni ani jejich nejbližší přátelé z Halethina lidu.
Drúadané neměli stejně jako ostatní Atani žádnou formu písma, dokud se nesetkali s Eldar; nikdy se však nenaučili eldarským runám ani písmům. Sami nevymysleli nic bližšího písmu než určitý počet znaků, vesměs jednoduchých, jimiž označovali stezky a předávali informace a varování. Zdá se, že v dávné minulosti měli malé pazourkové nástroje k vyškrabování a vyřezávání a používali je stále, přestože Atani znali kovy a základy kovářství, ještě než přišli do Beleriandu, neboť kovy byly těžko dostupné a kované zbraně a nástroje velmi drahé. Když se však v Beleriandu dík společenství s Eldar a obchodu s trpaslíky z Ered Lindon tyto věci stali běžnějšími, Drúadané projevili velké nadání v dřevořezbě a kamenosochařství. Již znali barviva, vesměs rostlinného původu, a kreslili obrázky a vzory na dřevo nebo na ploché kamenné povrchy; někdy oškrabovali dřevěné suky do podoby obličejů, které se daly pomalovat. Avšak s ostřejšími a silnějšími nástroji se vyžívali ve vyřezávání postav lidí a zvířat, ať to byly hračky a ozdoby nebo velké sochy. Ti nejzručnější je uměli dělat jako živé. Sochy byly někdy zvláštní a fantastické, někdy budily i strach: mezi drsné žerty, na něž používali své umění, patřila výroba postav skřetů, které stavěli na hranice země a kteří byli zobrazeni, jako když odtamtud se zděšeným řevem utíkají. Dělali také sochy sebe samých a stavěli je na východiště cest nebo do zatáček lesních pěšin. Říkali jim „strážní kameny“; nejpozoruhodnější stály u Brodů přes Teiglin. Každý představoval Drúadana v nadživotní velikosti, jak těžce dosedá na mrtvého skřeta. Tyto postavy nesloužili jen jako urážka jejich nepřátel; skřeti se jich totiž báli a věřili, že v sobě mají zlobu Oghor-hai (jak říkali Drúadanům) a že se s nimi mohou dorozumívat. Proto se jich málokdy odvážili dotknout nebo se je pokusit zničit, a pokud nešli ve velké tlupě, u „strážního kamene“ se obraceli zpět a dál nešli.
Z vlastností tohoto zvláštního lidu byla snad nejpozoruhodnější jejich schopnost naprosto mlčet a nehýbat se. Tak dokázali sedět i mnoho dní po sobě se zkříženýma nohama, ruce na kolenou nebo na klíně, oči zavřené nebo zklopené k zemi. Říká se, že Drúadané tak často sedávali v době zármutku či ztráty, avšak někdy jen pro potěšení z přemýšlení nebo plánování. Tuto nehybnost však uměli využívat i na stráži; pak seděli nebo stáli skrytí ve stínu, a třebaže se snad zdálo, že mají oči zavřené nebo hledí do prázdna, neuniklo jim nic, co se dělo nebo co přišlo do jejich blízkosti. Tato nespatřená bdělost byla tak intenzívní, že ji vetřelci mohli cítit jako nepřátelskou hrozbu a ve strachu ustupovali, ještě než dostali výstrahu. Pokud ovšem šlo o něco zlého dál, vydali na znamení ostrý hvizd, který osoby v blízkosti až bolel a nesl se do dálky. Služba Drúadanů jako strážných byla Halethiným lidem v dobách nebezpečí velmi ceněna; když takové strážné nemohli sehnat, stavěli si u domů postavy vytesané do jejich podoby, a věřili že (jsouce pro tento účel vyrobeny samotnými Drúadany) budou v sobě mít něco z hrozivosti živých mužů.
Drúadany měli opravdu rádi a důvěřovali jim, mnozí z Halethina lidu však přesto věřili, že mají nadpřirozené a čarodějné schopnosti; některé z jejich podivuhodných příběhů o takových věcech vyprávěli…
Eldar jim říkali Drúadané a řadili je mezi Atani, protože bývali za svého života velmi milováni. Žel, nežili dlouho a vždy jich bývalo málo a měli velké ztráty ve svém válčení se skřety, kteří jim jejich nenávist opláceli a s rozkoší je lapali a mučili. Když Morgothova vítězství zničila všechny říše a pevnosti elfů i lidí v Beleriandu, říká se, že se ztenčili na několik rodin, převážně žen a dětí, a někteří nakonec hledali útočiště v ústí Sirionu.
V letopisech Númenoru se říká, že tomuto ostatku bylo dovoleno plout s Atani přes moře a že v míru nové země se jim dařilo a opět jich přibylo, avšak války se již nezúčastnili, protože měli hrůzu z moře. Co se s nimi stalo později, je zaznamenáno v jedné z mála pověstí, jež přetrvaly Pád, příběhu o prvních plavbách Númenorejců zpět do Středozemě, známém jako Námořníkova žena. V opisu napsaném a dochovaném v Gondoru je písařská poznámka k pasáži, v níž je zmínka o Drúadanech v domácnosti krále Aldariona Námořníka: vypráví se tam, že Drúadané, kteří byli vždy známi svou zvláštní předvídavostí, byli znepokojeni, když slyšeli o jeho plavbách, předvídali, že z nich vzejde zlo, a prosili ho, aby už nejezdil. Nenaslouchal jim, neboť ho ke změně dráhy nepřemluvil ani otec, ani manželka, a Drúadané odešli celí rozrušení. Od té doby númenorští Drúadané zneklidněli, a přes svůj strach z moře prosili jeden, dva i tři najednou, aby je velké lodě, které se plavily k severozápadním břehům Středozemě, vzaly na palubu. Když se někdo ptal: „Proč chcete odjet, a kam ?“ odpovídali: „Velký ostrov už nám pod nohama nepřipadá pevný a chceme se vrátit do zemí, odkud jsme přišli.“ Tak se během let jejich počet opět ztenčoval, a když Elendil unikl při Pádu, nezbýval už žádný: poslední prchli ze země, když tam byl přivezen Sauron.
V minulých věcích nic nedbali na Velkého temného (Morgotha) ani se později nespojili se Sauronem; nenáviděli totiž všechny nájezdníky z Východu. Říkali, že z Východu přišli vysocí muži, kteří je vyhnali z Bílých hor, a ti byli srdcem zlí. Možná ještě za dnů Války o Prsten někteří z lidu Dru zůstávali v horách Andrastu, západního výběžku Bílých hor, avšak gondorský lid znal jen pozůstatek v anórienských lesích.
Aghan
Drúadan, známý z příběhu Věrný kámen, který žil v Prvním věku mezi lesníky z Halethina lidu. Byl to známý ranhojič a ochránce jedné odlehlé domácnosti. Jednou, když byl jeho bratr raněn a on musel odejít vyléčit jeho rány, postavil k domu svého přítele z Lidu „strážní kámen“, do něhož (jak sám řekl) přenesl část svých schopností, a který měl ochraňovat domácnost během jeho nepřítomnosti.
Když v noci napadli dům skřeti a pokusili se jej podpálit, strážní kámen vyskočil, zahnal je a udusil plameny. Lesník ho dlouho nemohl najít, a když se na druhý den Aghan vrátil měl nohy ovázané a plné puchýřů – strážní kámen našli opodál jak sedí na mrtvole skřeta…
(Toto „přenesení“ části jejich „moci“ na jejich výtvory, připomíná v malém Sauronovo přenesení moci do základů Barad-dur a do Vládnoucího prstenu.)
Drughu
V osamocených poznámkách se říká, že sami pro sebe používali jméno Drughu (v němž se gh vyslovuje jako znělé ch). Toto jméno bylo v Beleriandu přejato do sindarštiny jako Dru (pl. Drúin nebo Drúath), ale když Eldar objevili, že Druové jsou zapřísáhlými nepřáteli Morgotha, a zejména skřetů, byl přidán „titul“ adan a říkalo se jim Drúadané na označení jednak jejich lidství a přátelství s Eldar, jednak jejich rasové odlišnosti od lidí ze Tří domů Edain. Dru se tehdy používalo jen ve složeninách jako Drúnos „rodina Druů“, Drúwaith „divočina Druů“. V quenijštině se z Drughu stalo Rú a Rúatan.
Drúwaith Iaur
„Stará divočina púkelů“ ležící kus na sever od hor na mysu Andrast. Obyvatelé Gondoru se původně domnívali, že zde kdysi Drúadané žili, ale nebylo známo, jestli tam přežívají doposud. Po bitvách u Brodů přes Želíz se zjistilo, že v Drúwaith Iaur opravdu přežilo mnoho Drúadanů, protože vyšli z jeskyní, kde sídlili, a napadli zbytky Sarumanových vojsk, jež byla zahnána na jih.
Ghân-buri-Ghân
Náčelník Drúadanů neboli „Divokých lidí“ z Drúadanského hvozdu v Anórienu na úpatí Bílých hor (Ered Nimrais). Převedl vojsko Rohirů Údolím kamenných vozů a přispěl tak k tomu, že dorazili na pomoc Minas Tirith včas a v plné síle. Odměnou za to byli jeho lidé ponecháni na pokoji a Rohirové je již nechytali jako divou zvěř.
Púkelové
Rohanské jméno soch na silnici k Šeré Brázdě, avšak používané i jako všeobecný ekvivalent názvu Drúadané např. při překladu Drúwaith Iaur „Stará divočina púkelů“.
Zdá se, že pojem „Púkelové“ se v Rohanu používal pouze pro sochy u Šeré Brázdy.
Wosové
V Pánu prstenů se jednou používá pojem „Wosové“, když Elfhelm říká Smělmíru Brandorádovi: „Slyšíš Wose, Divoké lidi z lesů.“
Wos je modernizací anglosaského slova wása, jež se vyskytuje pouze ve složenině wudu-wása „divoký člověk z lesů“. (Driathský elf Saeros nazval „lesním Wosem“ Túrina.)
Slovo, které používali Rohirové („wos“ je překlad podle všeobecně používaného postupu) je jednou zmíněno: róg, pl. rógin.
Zde můžeš zanechat svůj komentář.