Článek byl převzat s laskavým svolením autora
ze serveru: Imladris-Roklinka
Po dlouhé roky žili Valar blaženě ve světle Stromů za Amanskými horami, ale v celé Středozemi bylo příšeří pod hvězdami. Když svítily Lampy, začal tam růst, který se nyní zastavil, protože všude byla opět tma. Nejstarší živé věci však již vznikly: v mořích velké chaluhy a na zemi stín velkých stromů, v údolích pahorků oděných nocí staří a silní a temní tvorové. Do oněch zemí a lesů přicházeli Valar zřídka – kromě Yavanny a Oromëho. Yavanna se tam procházela ve stínech a truchlila, protože se zastavil slibný růst Jara Ardy. A uspala mnohé, co na Jaře vzešlo, aby to nestárlo, ale čekalo na čas probuzení, který ještě přijde.
Na severu však budoval svou sílu Melkor a nespal, ale bděl a pracoval; zlí tvorové, které zkazil, chodili po světě a temné dřímající lesy obývaly nestvůry a děsivé přízraky. A v Utumnu k sobě shromáždil své démony, duchy, kteří k němu přilnuli v prvních dnech jeho skvělosti a stali se mu nejpodobnějšími ve zkaženosti: srdce měli ohnivá, ale oděni byli tmou, šla před nimi hrůza a měli plamenné biče. V pozdějších dnech se jim ve Středozemi říkalo balrogové. V tom temném čase vypěstoval Melkor mnoho jiných zrůd rozličných tvarů a druhů, které dlouho soužily svět, a jeho říše se rozprostírala stále jižněji po Středozemi.
Melkor také postavil pevnost a zbrojnici nedaleko severozápadního břehu moře, aby vzdorovala možnému útoku z Amanu. Té pevnosti velel Melkorův pobočník Sauron a jmenovala se Angband. Čas neúprosně kvapil, a Valar si začali uvědomovat, že se blíží čas příchodu Ilúvatarových dětí. Uvědomovali si také vzrůstající sílu Melkora a zla, které ve Středozemi zasel. Tu Yavanna promluvila před Valar a řekla: „Hodina se blíží a v tomto věku se zjeví naše naděje a Děti procitnou. Máme tedy nechat jejich sídelní země zpustlé a plné zla? Mají chodit ve tmě, zatímco my máme světlo ? Mají nazývat pánem Melkora, zatímco Manwë sedí na Taniquetilu ?“
A Tulkas vykřikl: „Pusťme se rychle do války ! Neodpočívali jsme příliš dlouho po boji a není už naše síla obnovena ? Bude s námi věčně soupeřit jeden jediný?“
Na Manwëho pokyn však promluvil Mandos a řekl: „V tomto věku opravdu přijdou Ilúvatarovy děti, ale ještě nepřicházejí. Navíc je souzeno, že Prvorození přijdou za tmy a nejdříve pohlédnou na hvězdy. Velké světlo bude k jejich úpadku. V nouzi budou vždycky vzývat Vardu.“ Nato Varda odešla z rady a započala veliké dílo, největší ze všech děl Valar od příchodu do Ardy. Vzala stříbrnou rosu z kádí Telperionu a udělala z ní nové a jasnější hvězdy, než přijdou Prvorození. Vzala také mnoho jiných prastarých hvězd a sestavila je ve znamení na nebesích Ardy.
Vypráví se, že právě když Varda dokončila svou práci (a byla dlouhá), když poprvé vykročil na oblohu Menelmacar a modrý oheň Helluinu zakmital v mlhách nad okrajem světa, v tu hodinu procitly Děti země, Ilúvatarovi Prvorození. U hvězdného jezera Cuiviénenu, Vody probuzení, vstali z Ilúvatarova spánku, a když bydleli ještě mlčky u Cuiviénenu, jejich oči nejdříve ze všeho spatřily nebeské hvězdy. Proto vždy milovali hvězdný svit a ctili Vardu Elentári nade všechny Valar.
V proměnách světa byly tvary země i moří rozbity a předělány; řeky si nezachovaly svůj směr a hory nezůstaly nepohnuté a ke Cuiviénenu není návratu. Mezi elfy se však říká, že ležel daleko na východě Středozemě, směrem na sever, a že to byla zátoka vnitrozemského moře Helcaru; a to moře stálo tam, kde bývaly kořeny Illuinu, než jej Melkor vyvrátil. Teklo tam mnoho vod z vysočiny na východě a první zvuk, který elfové slyšeli, byl zvuk tekoucí vody a zvuk vody padající přes kamení.
Dlouho bydleli ve svém prvním domově u vody pod hvězdami, s úžasem chodili po Zemi a začali vytvářet řeč a pojmenovávat všechno, čeho si všimli. Sami sobě říkali Quendi, totiž ti, kteří mluví hlasem, protože zatím se nesetkali s žádným jiným živým tvorem, který by mluvil nebo zpíval.
Jednou Oromë náhodou vyjel lovit na východ. U břehů Helcaru zahnul na sever a projel pod stíny Orocarni, Východních hor. Tu náhle Nahar silně zaržál a stanul. Oromë se podivil a seděl mlčky a zdálo se mu, že v tichu země slyší z dálky zpívat mnoho hlasů.
Tak tedy Valar nakonec je náhodou našli ty, které tak dlouho očekávali. A při pohledu na elfy byl Oromë jat údivem, jako by to byly bytosti náhle, úžasně a nepředvídatelně vzniklé… Zpočátku byly Ilúvatarovy Starší děti silnější a větší než později, ale sličnější nebyly, protože krása Quendi ve dnech jejich mládí sice přesahovala všechnu jinou krásu, jíž dal Ilúvatar vzniknout, ale nezanikla, žije na Západě a obohatila se žalem a moudrostí. A Oromë si Quendi zamiloval a pojmenoval je v jejich vlastním jazyce Eldar, hvězdný lid; potom však to jméno nosili jen ti, kteří ho následovali cestou na Západ. Mnozí Quendi se však Oromëho příchodu zděsili, a to bylo Melkorovo dílo. Melkor si totiž první povšiml, že se Quendi probudili, a poslal stíny a zlé duchy, aby je špehovali a přepadali. Tak se stalo, že několik let před příchodem Oromëho stačilo, aby se někdo z elfů zatoulal buď sám, nebo v malé skupince, a často zmizeli a nikdy se nevrátili. Quendi říkali, že je chytil Lovec, a báli se.
A tak když Nahar zaržál a Oromë mezi ně skutečně přišel, někteří Quendi se skryli, někteří uprchli a ztratili se. Ale ti, kteří měli odvahu a zůstali, brzy postřehli, že Velký jezdec není žádný přízrak ze tmy; ve tváři měl totiž světlo Amanu a všichni nejušlechtilejší elfové k němu byli přitahováni.
Ale o těch nešťastnících, které polapil Melkor, se ví pramálo jistého. Přesto se moudří z Eressëi věří, že všichni Quendi, kteří padli Melkorovi do rukou, byli uvězněni a pomalým uměním krutosti byli zkaženi a zotročeni, a tak vypěstoval Melkor ohavné plemeno skřetů ze závisti k elfům a jim na posměch. Později se stali jejich nejkrutějšími nepřáteli. Oromë se nějaký čas zdržel mezi Quendi a pak rychle odjel přes zemi a moře do Valinoru a přinesl novinu do Valmaru; a mluvil o stínech, které znepokojují Cuiviénen. Manwë dlouho zamyšleně seděl na Taniquetilu a hledal Ilúvatarovu radu. Pak sestoupil do Valmaru a svolal Valar do Soudného kruhu. „Toto je Ilúvatarova rada v mém srdci“, řekl Manwë, „Měli bychom se opět ujmout vlády nad Ardou a osvobodit Quendi z Melkorova stínu.“
Tak Valar vyšli z Amanu s válečnou silou a začali válku s Melkorem. Melkor nikdy nezapomněl, že tato válka byla svedena pro elfy a ti že byli příčinou jeho pádu. Ovšem ti na těch činech neměli žádný podíl a málo vědí o jízdě moci Západu proti Severu na počátku svých dnů. Vědí jen to, že se země třásla a sténala, vody se hnuly a na severu byla světla a mohutné ohně. Při těchto mohutných bitvách se tvar Ardy změnil, hory se hroutili a jiné vyvstávali, řeky měnili svůj směr a Velké moře se rozšířilo a prohloubilo. Nakonec byli Melkorovi sluhové poraženi nebo se rozutekli a brány Utumna byly proraženy, ze síní servána střecha a Melkor utekl do nejhlubší jámy. Pak vystoupil Tulkas jako bojovník za Valar, zápasil s ním a porazil ho na hlavu. A Melkor byl spoután řetězem Angainorem, který vyrobil Aulë, byl odveden do zajetí, a svět měl na dlouhou dobu mír. Valar však neobjevili všechny silné kobky a jeskyně, kde zůstalo ještě mnoho zlých bytostí a jiné se rozutekly do tmy a toulaly se pustinami světa.
Potom se Valar opět shromáždili k poradě a rozešli se v názorech. Někteří soudili, že by měli být Quendi ponecháni, ať si chodí po Středozemi, jak je jim libo, a ať svými dary dovednosti uspořádají všechny země a zahojí jejich rány. Většina však se o Quendi bála v nebezpečném světě uprostřed klamů hvězdného šera; navíc si zamilovali krásu elfů a toužili po jejich společnosti. Proto nakonec Valar pozvali Quendi do Valinoru, aby se navždy shromáždili u kolen Mocností ve světle Stromů, a Mandos přerušil mlčení slovy: „Tak je souzeno.“ Z toho pozvání vzešlo mnoho běd, které později nastaly.
Elfové však zprvu nechtěli uposlechnout pozvání, protože zatím viděli všechny Valar kromě Oromëho jen rozlícené, když šli do války, a děsili se jich. Proto k nim byl opět poslán Oromë a vybral mezi nimi vyslance, aby šli do Valinoru a mluvili za svůj lid; byli to Ingwë, Finwë a Elwë, kteří byli později králi. Přišli a naplnila je bázeň před slávou a majestátem Valar a velmi zatoužili po světle a nádheře Stromů. Pak je Oromë odvedl zpátky do Cuiviénenu, oni promluvili před svým lidem a radili jim, aby uposlechli pozvání Valar a přestěhovali se na Západ.
Tu došlo k prvnímu dělení elfů. Příbuzní Ingwëho a většina příbuzných Finwëho a Elwëho byli získáni slovy svých pánů a byli ochotni odejít s Oromëm; ti byli od té doby známi jako Eldar. Mnozí však pozvání odmítli, dali přednost hvězdnému svitu a širým prostorám Středozemě před pověstí o Stromech; to jsou Avari, Neochotní; oddělili se v tom čase od Eldar a setkali se, až když uplynulo mnoho věků. Eldar se nyní připravovali n velký pochod ze svých prvních domovů na východě. Uspořádali se do tří zástupů. Nejmenší zástup se vydal na cestu první a vedl je Ingwë, nejvyšší pán celého elfského rodu. Vstoupil do Valinoru, sedí u nohou Mocností a všichni elfové ctí jeho jméno; nikdy se však nevrátil a nepohlédl již na Středozem. Jeho lid byli Vanyar neboli Sliční elfové, milovaní Manwëho a Vardy, a jen málo lidí s ním mluvilo.
Potom šli Noldor, jejichž jméno sluje moudrostí, lid Finwëho. Jsou to Hloubavý elfové, přátelé Aulëho; prosluli v písních, protože dlouho a bolestně bojovali a lopotili se v dávných severních zemích.
Největší zástup elfů šel poslední a jmenují se Teleri, protože se cestou loudali a nebyli zcela rozhodnuti přejít ze šera do světla Valinoru. Měli velkou zálibu ve vodě a ti, kteří nakonec došli na západní pobřeží, si zamilovali moře. Proto se v zemi Aman stali Mořskými elfy, Falmari, neboť provozovali hudbu u narážejících vln. Měli dva pány, protože jejich počet byl veliký: Elwëho Singolla (což značí Šedoplášť) a jeho bratra Olwëho.
To byly tři rody Eldalië, které posléze došli na Nejzazší západ ve dnech Stromů a říká se jim Calaquendi, Světlí elfové. Ale byli i jiní Eldar, kteří sice vyrazili na pochod k západu, ale na dlouhé pouti se ztratili, odbočili nebo zůstali na pobřeží Středozemě; ti byli vesměs z rodu Teleri. Bydleli u moře nebo se toulali po lesích a horách světa, a přece byla jejich srdce obrácena k Západu. Těm elfům říkají Calaquendi Úmanyar, protože nikdy nedošli do země Aman a do Blažené říše, ale Úmanyar i Avari jsou společně nazýváni Moriquendi, Temní elfové, protože nikdy nespatřili Světlo, které bylo dříve než Slunce a Měsíc.
Po výše uvedených událostech se ti elfové, kteří toužili vidět světlo Blažené říše vydali na svůj Velký pochod.
Oromë vedl veliký dav po severní straně kolem vnitrozemnského moře Helcaru. Když někteří viděli veliké černé mraky, jež přetrvávali kolem Utumna, dostali strach a odešli. Je možné, že se vrátili do Cuiviénenu a připojili se k Avari. O tom, zda se někteří nebo všichni později vydali na Západ, se nic neříká. Ti, kdo vytrvali, pomalu postupovali přes nesčetné míle a často se nadlouho zastavovali, dokud se nevrátil Oromë. Tak postupně došli do nyní známých zemí – snad právě po stezce, z níž se stala stará cesta hvozdem. Prošli lesem, pravděpodobně Velkým zeleným hvozdem, k východnímu břehu Velké řeky, později známé jako Anduina. Za jejími vodami viděli čnít Mlžné hory. Teleri, vždy nejpomalejší a nejzdráhavější, dlouho tábořili na východním břehu. Vanyar a Noldor chvátali přes řeku, zlezli horské průsmyky a sestoupili do Eriadoru. Jejich trasa musela vést natolik jižně, aby mohli putovat v teple, a natolik severně, aby museli jít přes hory místo okolo nich, nedostali se do lesů na jihu a mohli přebrodit větší řeky. Krátce řečeno, je nanejvýš pravděpodobné, že Velká východní cesta měla počátek v této pradávné stezce.
Noldor a Vanyar pokračovali v cestě na Západ, až dospěli k Velkému moři na pobřeží mezi Balarskou zátokou a zálivem Drengist. Nejdřív ovšem překročili Sirion. Elfové se zalekli světa vod a stáhli se do jim známějších kopců a lesů, zejména do Neldorethu a Regionu, kde se utábořil Finwë. Zůstali tam dlouhé roky.
Lenwë mezitím odvedl některé Teleri na jih po proudu Anduiny. Později se stali známými jako Nandor, „ti, kteří se obracejí nazpět“. Někteří zůstali kolem Velké řeky, jiní šli k moři a část z nich musela nakonec projít Rohanskou branou do Eriadoru. Obklopily je veliké lesy, a tak se z nich stali lesní elfové, snad předkové lesních elfů, kteří obývali Temný hvozd a Lórien. Lid Denethora, syna Lenwëho, nakonec překročil hory na západě z Eriadoru do Ossiriandu a posléze byl přejmenován na Laiquendi, Zelené elfy. Většina Teleri pokračovala v cestě na Západ o věky dříve než Denethor, zatímco Vanyar a Noldor stále ještě čekali v Beleriandu, avšak Teleri se opět zastavili – tentokrát východně od řeky Gelionu.
Na Ulmovu výzvu přitáhl Ossë do Balarské zátoky osamělý ostrov a převezl Noldor a Vanyar do Valinoru (podle jedné pověsti to byl týž ostrov, na němž se do Valinoru přepravovali Valar). Teleri byli velmi vyvedeni z míry tím, že byli opět opomenuti, a mnozí postoupili na západ k ústí Sirionu. Po dlouhýh letech odloučení poslal Ulmo ostrov zpět, mnohým se však již nechtělo odjíždět. Někteří si zamilovali Bližší břeh a stali se z nich Falathrim, pobřežní lid – mezi nimi Círdan, Stavitel lodí, vládce přístavů Eglarestu a Brithombaru. Elwë zmizel v Nan Elmothu a mnozí z jeho lidu se vrátili do lesů a říkali si Eglath, Opuštěný lid. Když se však opět objevil, stali se z nich Sindar, Šedí elfové.
Většina Teleri vyplula na Západ, litovali však ztráty známé země. Na jejich přání zakotvil Ulmo ostrov v zátoce a tam zůstal navěky stát jako Tol Eressëa, Osamělý ostrov. Valar otevřeli Calaciryi, aby na Teleri dopadala zář ze Světelného průsmyku. Uvnitř průsmyku vzniklo město Tirion, v němž sídlili Noldor a též Vanyar (dokud se nerozhodli odejít na pláně Valinoru). Nakonec začalo světlo Teleri přitahovat. Tehdy je Ossë naučil stavět lodě a dovlekl je na břeh, kde žili v Alqualondë.
Fëanor byl mocný mezi Noldor, byl urostlý a sličné tváře, panovačný, oči měl pronikavě jasné a vlasy havraní; o každý cíl usiloval dychtivě a vytrvale. Málokdo dokázal změnit jeho dráhu radou, nikdo silou. Ze všech Noldor, kteří kdy byli, měl nejbystřejší mysl a nejobratnější ruce. V mládí vylepšil Rúmilovo dílo a vynalezl písmena, která nesou jeho jméno a která od té doby Eldar stále používali; byl to on, kdo první z Noldor přišel na to, že se dají uměle vyrobit drahokamy větší a zářivější než kameny ze země. První drahokamy, jež Fëanor vyrobil, byly bílé a bezbarvé, ale v hvězdném svitu planuly modrým a stříbrným ohněm jasněji než Helluin; a udělal další krystaly, v nichž bylo možno vidět vzdálené věci, malé, ale zřetelné, jako očima Manwëho orlů. Fëanorova mysl a ruce málokdy odpočívaly.
V tom čase byly vyrobeny věci, které se později staly nejproslulejšími ze všech elfských děl. Když totiž Fëanor nabyl plné síly, dostal nový nápad, nebo snad k němu přišel nějaký stín předtuchy osudného dne, který se blížil, a dumal, jak by bylo možno uchovat nezničitelné světlo Stromů, jas Blažené říše. Pak zahájil dlouhé a tajné dílo a vynaložil všechnu svou moudrost, sílu a dovednost, a na konci všeho udělal silmarily. Tvarem byly jako tři velké klenoty. Ale až do Konce nebude známo z jaké látky byly vyrobeny. Vypadala jako démantový krystal, a přece byla silnější než diamant, takže ji nemohla poškodit ani rozbít žádná síla v Království Ardy. Vnitřní oheň silmarilů udělal Fëanor ze smíšeného světla valinorských Stromů, a to v nich dosud žije, přestože Stromy dávno uschly a již nesvítí. Všichni, kdo bydleli v Amanu, nad Fëanorovým dílem žasli a těšili se z něho. A Varda silmarily posvětila, takže se jich od té doby nemohlo dotknout žádné smrtelné tělo, nečisté ruce ani nic zlého, aniž by to bylo spáleno a sežehnuto, a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu. Fëanorovo srdce bylo pevně připoutáno k věcem, jež sám udělal.
Tu Melkor chtivě zatoužil po silmarilech a sama vzpomínaka na ně byla v jeho srdci jako sžíravý oheň. Od té chvíle rozpálen touto žádostí stále dychtivěji usiloval o Fëanorovo zničení a o rozbití přátelství mezi Valar a elfy. Protože to dělal tajně a vychytrale, dlouho nikdo nic nepoznal. Tak po dlouhou dobu vkládal lži do myslí elfů a největší úspěch měl u Fëanora. Když viděl, že se lži mezi Noldor rozhořívají, začal s nimi mluvit o zbraních – v tom čase začali Noldor kovat meče, sekyry a kopí. Nadělali také štíty se znaky mnoha domů a rodin, které spolu soupeřily.
Nezahálel ani Fëanor a jako první začal pobuřovat proti Valar a mluvit o nevolnictví Noldor v Amanu. Byl první, který tasil zbraň na svého vlastního bratra a pomýšlel na prolití krve. Po tomto incidentu byl Valar vyslýchán v Soudném kruhu a podařilo se odhalit Melkorovy lži. Sám Fëanor byl ale souzen za to, že vytáhl zbraň a porušil mír ve Valinoru. Na dvanáct let měl podle rozsudku opustit Tirion. Do vyhnanstí s ním šlo jeho sedm synů a postavili na severu Valinoru v kopcích hradiště a pokladnici a tam ve Formenosu byla uskladněna spousta šperků i zbraní a silmarily byly uzavřeny do železné komory. Z lásky k Fëanorovi tam přišel i král Finwë a v Tirionu panoval Fingolfin.
Na Manwëho příkaz byl Fëanor na Taniquetilu, když Melkor a Ungoliant uhasili světlo Stromů a přehnali se přes Formenos, ukradli silmarily a zabili Fëanorova otce Finwëho. Fëanor se rozlítil, nedbal své vyhnanství a vrátil se do Tirionu. Přes domluvy nevlastních bratrů ovládl svou vůlí všechny kromě desetiny Noldor, a nakonec zde byla vyřčena strašná přísaha při samotném Ilúvatarovi vyhrazující právo na silmarily Fëanorovi a jeho synům. Pak se Noldor jen s nepatrnými přípravami dali na pochod; nakonec z Fëanorem šel i Fingolfin, který předtím přísahal svému bratrovi, že ho bude doprovázet kamkoli se vydá.
Fëanorův zástup byl v čele pochodu, následován větším vojem Fingolfinovým, vzadu šel Finarfin. Cesta na sever byla dlouhá a zlá a za ní čekalo Velké moře. Proto se Fëanor pokusil přemluvit Teleri, aby se k nim připojili, nebo aby jim aspoň půjčili své lodě. Když se mu to nepodařilo, počkal, dokud nepřišla většina jeho následovníků, potom je odvedl do přístavu a začal lodě obsazovat. Teleri je odráželi, dokud nepřišel Fingon s předvojem Fingolfinova vojska. Do boje se zapojila jeho síla a Noldor nakonec lodě vydobyli a odpluli dříve, než dorazila většina Fingolfinova vojska. To muselo pomalu a klopotně putovat po skalnatém pobřeží, zatímco Noldor veslovali na bouřlivém moři těsně při břehu. Putovali dlouho a moře i souš byly zlými nepřáteli. Potom, daleko na severu, když zdolávali Araman, je zastavil mocný hlas, pronášející Sudbu Noldor. Nato se Finarfin a jeho následovníci, od počátku nejméně ochotní, vrátili do Tirionu. Většina lidu však šla dál. Zástupy se blížily k Helcaraxë, a zatímco se dohadovaly, kudy přejít, Fëanorův lid se tajně nalodil a Fingolfina opustil. Plavili se na východ a na jih, přistáli v Losgaru a bílé lodě spálili. Když vyšplhali na východ do Hithlumu, k severnímu břehu jezera Mithrim, byli přepadeni vojskem Angbandu a Fëanor byl zabit.
Fingolfinův zástup, rozhněvaný zradou, se odvážil přejít přes kry Ledové tříště. Snad týdny trvalo, než se dostali na pevnou půdu Středozemě v okamžiku, kdy vycházel Měsíc. Sedm dní nato vstalo Slunce, právě když Fingolfin vpochodoval do Mithrimu. Pochodoval dál až k samotným branám Angbandu, avšak jeho výzva se nedočkala odpovědi. Vrátil se do Mithrimu, kde se ti, kdo zůstali z Fëanorovců, stáhli na jižní břeh jezera, aby se vyhnuli další srážce.
Během více než šesti set let, kdy obýval Angband, se Morgoth snažil ovládnout ty, kdo žili na severozápadě Středozemě: elfy, lidi i trpaslíky. Během té doby bylo svedeno pět významných bitev a Velká bitva.
Zde můžeš zanechat svůj komentář.