Článek byl převzat s laskavým svolením autora
ze serveru: Imladris-Roklinka

O Počátku
Na počátku učinil Eru, Jediný, který se v elfském jazyce jmenoval Ilúvatar, ze své myšlenky Ainur a ti před ním provozovali velkou Hudbu. V této Hudbě započal Svět, protože Ilúvatar zviditelnil píseň Ainur a oni ji spatřili jako světlo ve tmě. A mnozí z nich se zamilovali do krásy Světa a do jeho historie, kterou viděli začínat a rozvíjet se jako ve vidění. Proto dal Ilúvatar jejich vidění Bytí, umístil je do Prázdna a vyslal Tajný oheň, aby hořel v srdci Světa, a ten byl nazván Eä. Pak ti Ainur, kteří po tom toužili, vstali a na počátku Času vešli do Světa, a jejich úkolem bylo jej uskutečnit, svou prací naplnit vidění, které spatřili. Dlouho se lopotili v končinách Eä, jež svou obrovitostí přesahují mysl elfů i lidí, až byla v ustanovený čas vytvořena Arda, Království Země. Pak na sebe vzali odění Země, sestoupili na ni a bydleli tam.




O Valar
Velkým mezi těmito duchy říkají elfové Valar, Mocnosti Ardy, a lidé je často nazývali bohy. Pánů Valar je sedm a Valier, valarských královen, je také sedm Takto se jmenovali v elfském jazyce, jímž se mluvilo ve Valinoru, přestože v jazyce elfů ve Středozemi se jmenují jinak, a mezi lidmi mají mnoho jmen. Jména Pánů v náležitém pořádku jsou Manwë, Ulmo, Oromë, Mandos, Lórien a Tulkas, a jména královen jsou Varda, Yavanna, Nienna, Estë, Vairë, Vána a Nessa. Melkor se již mezi Valar nepočítá a jeho jméno se na zemi nevyslovuje. Manwë a Melkor byli v Ilúvatarově mysli bratři. Nejmocnější z Ainur, kteří přišli do Světa, byl na počátku Melkor, ale Manwë je Ilúvatarovi nejdražší a nejjasněji chápe jeho záměry. Byl určen, aby se v plnosti času stal prvním ze všech králů: pánem říše Ardy a vládcem všech, kdo na ní bydlí. Na Ardě jsou jeho potěšením vítr a oblaka a všechny vzdušné kraje od výšin do hlubin, od lemu Závoje Ardy po vánek v trávě. Má přízvisko Súlimo, Pán Dechu Ardy. Miluje všechny rychlé ptáky se silnými křídly a oni přilétají a odlétají na jeho rozkaz.

S Manwëm bydlí Varda, Paní hvězd, jež zná všechny končiny Eä. Její krása je příliš veliká na to, aby byla sdělena slovy lidí nebo elfů; v její tváři totiž stále žije Ilúvatarovo světlo. Světlo je její moc a její radost. Přišla z hlubin Eä na pomoc Manwëmu; znala totiž Melkora ještě před provozováním Hudby, odmítla ho, a on ji nenáviděl a bál se jí víc než všech ostatních, které učinil Ilúvatar. Manwë a Varda se málokdy rozcházejí a zůstávají ve Valinoru. Jejich síně jsou nad věčným sněhem na Oiolossë, nejvyšší věži Taniquetilu, nejvyšší ze všech hor na Zemi. Když tam Manwë vystoupí na svůj trůn a rozhlédne se, má-li po boku Vardu, vidí dál než všechny jiné oči, mlhou a tmou a přes nekonečné míle moří. A když je s ní Manwë, slyší Varda jasněji než všechny jiné uši zvuk hlasů, jež volají od západu na východ, z kopců a z údolí a z temných míst, jež Melkor udělal na Zemi. Ze všech Velkých, kteří bydlí v tomto světě, chovají elfové v největší úctě a lásce Vardu. Říkají jí Elbereth, vzývají její jméno ve stínech Středozemě a vyvyšují je v písni, když vycházejí hvězdy.

Ulmo je Pánem vod. Je sám. Nikde nebydlí dlouho, ale pohybuje se po libosti všemi hlubokými vodami okolo země a pod zemí. Mocí je druhý po Manwëm, a než byl postaven Valinor, žil s ním v nejužším přátelství, ale od té doby zřídka přicházel do rady Valar, ledaže se probíraly velké věci. Choval totiž v mysli celou Ardu a není mu třeba místa k odpočinku. Nerad také chodí po zemi a málokdy se obléká tělem po způsobu svých druhů. Kdykoli ho Eruovy děti viděly, naplnilo je to velikým děsem; příchod Krále moří byl totiž strašný jako přílivová vlna, jež rázuje k souši v tmavé přilbě s pěnovým chocholem a v brnění z mihotavého stříbra, mizícího v zelených stínech. Manwëho trubky jsou hlasité, ale Ulmův hlas je hluboký jako hlubiny oceánů, jež viděl jen on. Přesto miluje Ulmo elfy i lidi a nikdy je neopustil, ani když na nich spočíval hněv Valar. Časem přichází neviděn k pobřežím Středozemě nebo proniká hluboko do nitra souše mořskými zálivy a tam hraje na své veliké rohy Ulumúri, jež jsou vyrobeny z bílýh lastur; a ti, k nimž ta hudba dolehne, ji v srdci slyší už navždy a nikdy již je neopustí touha po moři. Ale Ulmo s obyvateli Středozemě ponejvíce mluví hlasy, které jsou slyšet jen jako hudba vody. Vždyť pod jeho vládou jsou všechna moře, jezera, řeky, prameny a studánky, takže elfové říkají, že Ulmův duch koluje ve všech žilách světa. Tak docházejí Ulmovi i do hlubin zprávy o všech potřebách a strastech Ard, které by jinak byly Manwëmu utajeny.

Aulë má o trochu menší moc než Ulmo. Panuje nade všemi látkami, z nichž se skládá Arda. Na počátku hodně spolupracoval s Manwëm a Ulmem, a jeho dílem je utváření všech zemí. Je kovář a mistr všech řemesel a těší ho zručná práce, i kdyby to byla maličkost, stejně jako někdejší mohutné budování. Jeho jsou drahokamy, které leží hluboko v zemi, a zlato, které je líbezné v ruce, stejně jako hradby hor a nádrže moří. Noldor se naučili nejvíc od něho a on byl vždy jejich přítelem. Melkor na něho žárlil, protože Aulë mu byl nejpodobnější myšlením a schopnostmi, a dlouho byl mezi nimi boj, v němž Melkor stále kazil nebo ničil Aulëho díla a Aulë se unavoval opravami Melkorových rozvratů a nepořádků. Oba také toužili vyrábět své vlastní věci, na něž nikdo jiný nepřipadl, a těšila je chvála jejich dovednosti. Aulë však zůstal Eruovi věrný a vše, co udělal, podřizoval jeho vůli; nezáviděl jiným jejich díla, ale hledal a dával rady, kdežto Melkor utrácel svého ducha v závisti a nenávisti, až nakonec nedovedl dělat nic než pokřivené obrazy myšlenek jiných, a ničil všechna jejich díla, jak jen mohl.

Aulëho manželkou je Yavanna, Dárkyně plodů. Miluje všechno, co roste na zemi, a pamatuje si všechny ty nespočetné podoby – od stromů podobných věžím v dávných lesích po mech na kamenech nebo skryté tvorečky v humusu. Těší se největší úctě mezi královnami Valar hned po Vardě. V ženské podobě je urostlá a chodí v zeleném, někdy však na sebe bere jinou podobu. Někteří ji viděli stát jako strom pod nebesy, korunovaný sluncem; ze všech jeho větví se lila na holou zem zlatá rosa a země se zelenala obilím; ale kořeny stromu byly v Ulmových vodách a v jeho listí mluvil Manwëho vítr. V eldarském jazyce má přízvisko Kamentári, Královna Země.

Fëanturi, páni duchů, jsou bratři a nejčastěji se jim říká Mandos a Lórien. Správně jsou to však jména jejich sídel a doopravdy se jmenují Námo a Irmo.Starší z nich, Námo, bydlí v Mandosu, který je západně od Valinoru. Je strážcem Domů mrtvých a povolává duchy zabitých. Nic nezapomíná a ví všechno, co bude, kromě toho, co ještě patří do Ilúvatarovy svobody. Je Hlasatelem soudu Valar, ale své soudní výroky pronáší jen na Manwëho pokyn. Jeho manželkou je Tkadlena Vairë, která ze všeho, co bylo v Čase, tká příběhové sítě a obléká jimi síně Mandosu, jež se stále rozšiřují, jak plynou věky.Mladší Irmo je pánem snů a vidění. Jeho zahrady v zemi Valar jsou v Lórienu a je to nejkrásnější ze všech míst na světě, osídlené mnoha duchy. Jeho chotí je mírná Estë, léčitelka ran a únavy. Roucho má šedé a jejím darem je odpočinek. Ve dne nevychází, ale spí na ostrově v jezeře Lórellin, stíněném stromy. Z Irmových a Estëiných fontán čerpají osvěžení všichni, kdo bydlí ve Valinoru; do Lórienu často přicházejí sami Valar a hledají tam odpočinek a úlevu od břemene Ardy.

Mocnější než Estë je Nienna, sestra Fëanturi; bydlí sama. Zná zármutek a truchlí pro každou ránu, kterou utrpěla Arda Melkorovým kazisvětstvím. Tak velký byl její žal, zatímco se Hudba rozvíjela, že se její píseň dávno před koncem změnila v žalozpěv a naříkání bylo vetkáno do nápěvů Světa dříve, než začal. Nepláče však nad sebou, a ti, kdo jí naslouchají, se učí soucitu a vytrvalosti v naději. Její síně jsou západně od Západu, na hranicích světa, a ona málokdy přichází do města Valimaru, kde vládne radost. Raději chodí do síní Mandosu, které jsou blízko jejích, a všichni, kteří v Mandosu čekají, k ní volají, protože přináší duchu sílu a obrací zármutek v moudrost. Okna jejího domu hledí ven z hradeb světa.

Největší v síle a činech mužné zdatnosti je Tulkas, který má přízvisko Astaldo, Udatný. Přišel na Ardu poslední, aby pomohl Valar v prvních bitvách s Melkorem. Libuje si v zápase a v měření sil; nejezdí na koni, protože je schopen předběhnout všechno, co má nohy, a je neúnavný. Vlasy a vousy má zlaté a tělo zardělé; jeho zbraní jsou ruce. Příliš nedbá o minulost ani o budoucnost a jako rádce není k ničemu, ale je vytrvalým přítelem. Jeho ženou je Oromëho sestra Nessa, a také je ohebná a lehkonohá. Miluje jeleny a ti za ní chodí, kdykoli se prochází divočinou, ale ona je dokáže předběhnout, rychlá jako šíp s větrem ve vlasech. Libuje si v tanci a tančí ve Valimaru na paloucích nevadnoucí zeleně.

Oromë je mocný pán. Má-li méně síly než Tulkas, je v hněvu strašnější, kdežto Tulkas se stále směje, při hře i ve válce, a v bitvách před zrodem elfů se smál i Melkorovi do obličeje. Oromë miloval širé kraje Středozemě, opouštěl je nerad a přišel do Valinoru poslední. Kdysi často přejížděl přes hory zpátky na východ a vracel se se svým průvodem do kopců a plání. Je lovcem netvorů a šelem, libuje si v koních a psech a miluje všechny stromy; proto mu říkají Aldaron, a Sindar zase Tauron, Pán lesů. Jeho kůň se jmenuje Nahar, na slunci je bílý a v noci stříbřitě září. Valaróma je jméno jeho velikého rohu, jehož zvuk je jako východ slunce v šarlatu nebo šíp blesku roztínající oblaka. Zvučel nade všemi rohy jeho průvodu v lesích, jež Yavanna vypěstovala ve Valinoru. Tam totiž Oromë cvičil svůj lid a svá zvířata k pronásledování Melkorových zlých stvůr. Oromëho manželkou je Vána, Věčně mladá; je mladší sestrou Yavanny. Všechny květiny pučí, když jde kolem, rozkvétají, když na ně pohlédne, a když přichází, zpívají všichni ptáci.

To jsou jména Valar a Valier a v krátkosti jsou tu vylíčeny jejich podoby tak, jak je viděli Eldar v Amanu. Ale třebaže byly podoby, v nichž se zjevovali Ilúvatarovým dětem, krásné a vznešené, byly jen závojem jejich krásy a moci. A jestliže je tu řečeno jen málo ze všeho, co kdysi věděli Eldar, je to jako nic ve srovnání s jejich skutečným bytím, jež se táhne zpět do končin a věků daleko přesahujících naše myšlení. Hlavní moc a vážnost mělo mezi nimy devět, ale jeden je odstraněn z jejich počtu a zůstává osm – Aratar, Vznešení Ardy: Manwë a Varda, Ulmo, Yavanna a Aulë, Mandos, Nienna a Oromë. Přestože Manwë je jejich král a je pro ně zástupcem Eruovým, v majestátu jsou si rovni, a nesrovnatelně předčí všechny jiné, ať z Valar nebo z Maiar nebo z jakéhokoli jiného řádu, který Ilúvatar poslal do Eä.





O Maiar
S Valar přišli jiní duchové, jejichž bytí také začalo dříve než Svět, téhož řádu jako Valar, ale nižšího stupně. To jsou Maiar, lid Valar, jejich služebníci a pomocníci. Elfové neznají jejich počet a málo jich má jména v kterémkoli jazyce Ilúvatarových dětí; v Amanu je to sice jinak, ale ve Středozemi se Maiar zřídka objevovali v podobě viditelné elfům a lidem.Hlavním z Valinorských Maiar, jejichž jména se připomínají v historii Starých časů, jsou Ilmarë, služebnice Vardy, a Eönwë, Manwëho praporečník a hlasatel, jehož sílu ve zbrani nikdo v Ardě nepřekoná. Ale ze všech Maiar jsou Ilúvatarovým dětem nejlépe známi Ossë a Uinen.

Ossë je Ulmův vazal a je pánem moří, která omývají břehy Středozemě. Nechodí do hlubin, ale miluje pobřeží a ostrovy a raduje se z Manwëho větrů; libuje si totiž v bouřích a směje se uprostřed burácení vln. Jeho manželkou je Uinen, Paní moří, jejíž vlasy se rozprostírají ve všech vodách pod oblohou. Miluje všechny tvory, kteří žijí ve slaných vodách, a všechno býlí, které tam roste; k ní volají námořníci, protože umí uklidnit vlny, zkrotit Ossëho divokost. Númenorejci dlouho žili pod její ochranou a ctili ji stejně jako Valar.

Melkor Moře nenáviděl, protože si jej nemohl podmanit. Říká se, že se při budování Ardy pokusil zlákat Ossëho na svou stranu a slíbil mu celou Ulmovu říši a moc, bude-li mu sloužit. Proto kdysi nastalo v moři veliké vření, jež ničilo země. Ale Uinen na Aulëho prosbu Ossëho zkrotila a přivedla ho k Ulmovi; bylo mu odpuštěno a vrátil se ke své službě, jíž zůstává věrný. Většinou; záliba v násilí ho totiž nikdy zcela neopustila a někdy svévolně zuří bez příkazu svého pána Ulma. Proto ho ti, kdo bydlí u moře nebo se po něm plaví, sice milují, ale nedůvěřují mu.

Melian se jmenovala Maia, která sloužila jak Váně, tak Estë; předtím, než přišla do Středozemě, bydlela dlouho v Lórienu a pečovala o stromy, jež kvetou v Irmových zahradách. Kudy šla, zpívali kolem ní slavíci.

Nejmoudřejší z Maiar byl Olórin. I on bydlel v Lórienu, ale cesta ho často vedla do domu Niennina, a od ní se naučil soucitu a trpělivosti.

O Melian se mnoho vypráví v Quentě Silmarillion. O Olórinovi však ten příběh nemluví; třebaže miloval elfy, chodil mezi nimi neviděn nebo v podobě jednoho z nich a oni nevěděli, odkud pocházejí krásná vidění nebo moudré popudy, které jim vkládal do srdce. V pozdějších dnech byl přítelem všech Ilúvatarových dětí a soucítil s jejich žaly; a ti, kteří mu naslouchali, procitali ze zoufalství a odkládali temné představy.

ISTARI – VYSLANCI ZÁPADU
Existuje mnoho verzí o Istari, čarodějích, kteří přišli do Středozemě v čase nouze jako vyslanci Západu s úkolem vzdorovat narůstající moci Saurona a podnítit obyvatele, kteří dosud nepodlehli Stínu, aby vytrvali v odporu a nepodlehli Zlu.
Zde je výběr toho nejdůležitějšího:
Stalo se, že když se stíny nad Středozemí prodlužovali a počaly nabývat podoby Saurona, který se připravoval na své opětovné povstání, v Amanu Manwë svolal radu („a možná prosil o radu Erua?“), při níž bylo rozhodnuto vyslat do Středozemě tři vyslance. „Kdo půjde ?“ Musí být totiž mocní, rovní Sauronovi, musí se však moci vzdát a odít se tělem, aby jednali s elfy a lidmi jako rovní s rovnými a získali si jejich důvěru. To je však ohrozí, zakalí jejich moudrost a poznání a zmate je obavami, starostmi a únavou, jež pocházejí z těla.“ Předstoupili však jenom dva: Curumo, jehož vybral Aulë, a Alatar, jehož poslal Oromë. Potom se Manwë zeptal, kde je Olórin. A šedě oděný Olórin, který právě přišel z cesty a usedl na samém krajíčku rady, se otázal, co od něj Manwë žádá. Manwë odvětil, že by si přál, aby šel jako třetí posel do Středozemě. Olórin však prohlásil, že je na takový úkol příliš slabý a že se Saurona bojí. Nato Manwë řekl, že tím víc má důvod jít a že Olórinovi přikazuje jít jako třetí posel. Nato však vzhlédla Varda a řekla: „Ne jako třetí“, a Curumo na to nezapomněl. Curumo [Saruman] s sebou vzal Aiwendila [Radagasta], protože ho Yavanna prosila, a Alatar si vzal jako přítele Pallanda.

Poprvé se objevili ve Středozemi okolo roku 1000 Třetího věku, dlouho však chodili v prostém přestrojení jako muži již staří, ale tělesně zdatní, cestovatelé a poutníci, získávali poznatky o Středozemi a o všech, kteří tam sídlili, ale nikomu nezjevovali svou moc ani záměry.

Zprvu se o ně lidé příliš nestarali či o nich vůbec nevěděli. Více si jich začali všímat až s opětovným vzrůstem tvaru a moci Saurona, kdy se tito „poutníci“ stali činorodějšími v pokusech odporovat tomuto navracejivšímu se zlu a ve snahách pohnout elfy i lidmi v ostražitosti před tímto nebezpečím. Časem si tak lidé uvědomili, že tito záhadní „starci“ neumírají a zůstávají stejní, zatímco vše okolo nich se mění, stárne a umírá. To u lidí vzbudilo strach a často je považovali za odrůdu elfů, kteří v té době ještě nebyli lidem tolik odcizení.

Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili.Nebylo to tak. Připluli totiž přes Moře z Nejzazšího západu; dlouho to ovšem věděl pouze Círdan, Strážce Třetího prstenu, pán Šedých přístavů., který je jako jediný viděl přistávat na západním pobřeží. Byli to vyslanci Pánů Západu Valar, kteří se stále starali o správu Středozemě, a jakmile se opět pohnul Sauronův stín, použili tohoto prostředku, aby mu bránili.

Počet členů tohoto Řádu není znám, ale z těch, kdo přišli na sever Středozemě, kde byla naděje největší (protože tam sídlil zbytek Dúnadanů a Eldar), bylo hlavních pět. První, který přišel, měl ušlechtilé vzezření a chování, havraní vlasy a krásný hlas a byl oblečen v bílém; měl nesmírně obratné ruce a téměř všichni, i Eldar, na něho pohlíželi jako na hlavu Řádu. Byli i další: dva oblečení v rouchu modrém jako moře a jeden v zemité hnědi; poslední přišel ten, jenž se zdál nejmenší, méně urostlý než ostatní a vzhledem starší, šedovlasý oblečený v šedém a opíral se o hůl. Avšak Círdan v něm hned od prvního setkání v Šedých přístavech vytušil největšího a nejmoudřejšího ducha; uvítal jej s hlubokou úctou a svěřil mu do péče Třetí prsten, Rudou Naryu. A Šedý posel ten prsten vzal a vždy jej choval v tajnosti; avšak Bílý posel si po čase uvědomil, že dostal tento dar, a záviděl mu jej, a to byl počátek utajené zlovůle, kterou choval vůči Šedému a která se později stala zjevnou.

Bílý posel v pozdějších dnech proslul mezi elfy jako Curunír, Dovedný muž, v jazycích Seveřanů Saruman; to se však stalo, až když se vrátil ze svých mnohých cest, přišel do Gondoru a tam se usadil. O Modrých se na Západě mnoho nevědělo a neměli jména, jen Ithryn Luin, „Modří čarodějové“; odešli totiž s Curunírem na Východ, ale nikdy se nevrátili, a nyní se neví, zda zůstali na Východě a sledovali tam cíle, za nimiž byli vysláni, nebo zahynuli, anebo, jak se někteří domnívají, padli do léčky Sauuronovi a stali se jeho služebníky. Žádná z těchto věcí nebyla nemožná; zdá se to asi zvláštní, ale Istari, odění v tělech Středozemě, mohli stejně jako lidé a elfové odpadnout od svých cílů a činit zlo a zapomenout na dobro při hledání moci k jeho uskutečnění. Říká se totiž, že Istari, protože byli oděni tělem, se museli mnohé znovu učit pomalou zkušeností, a přestože věděli, odkud přišli, vzpomínka na Blaženou říši pro ně byla dalekou vidinou, po níž (dokud zůstali věrni svému poslání) nesmírně prahli. A tak tím, že dobrovolně vytrvávali přes bolesti vyhnanství a Sauronovy klamy, mohli napravovat zlo té doby.

Ze všech Istari zůstal vskutku věrný jen jeden, a to byl poslední příchozí. Radagast, čtvrtý, si totiž zamiloval mnohá zvířata a ptáky, kteří sídlili ve Středozemi, opustil elfy i lidi a trávil své dny mezi divokými tvory. Tak dostal své jméno (které v dávném númenorském jazyce znamená „pečovatel o zvířata“). A Curunír ´Lân, Saruman Bílý, odpadl od svého vznešeného poslání, stal se pyšným a netrpělivým, zamiloval si moc a snažil se prosadit svou vůli násilím a vystrnadit Saurona, padl však do léčky onoho temného ducha, mocnějšího než on.

Avšak poslední příchozí byl mezi elfy nazýván Mithrandir, Šedý poutník, protože neměl žádné sídlo, neshromažďoval ani bohatství, ani přívržence, ale stále procházel Západními zeměmi od Gondoru po Angmar a od Lindonu po Lórien a ujímal se všech plemen v čase nouze. Jeho duch byl vřelý a dychtivý (a prsten Narya ho posiloval) byl totiž nepřítelem Saurona, proti ohni, který sžírá a pustoší, stavěl oheň, který podněcuje a podporuje, když slábne naděje a přijde tíseň; avšak jeho radost a jeho rychlý hněv se halily do roucha šedivého jako popel, takže jen ti, kdo ho dobře znali, postřehli plamen, který byl uvnitř. Uměl být veselý a vlídný k mladým a prostoduchým, a přesto býval rychlý k ostrým slovům a ke kárání pošetilosti; nebyl však pyšný a nehledal ani moc, ani chválu, a tak byl všeobecně milován těmi, kteří také nebyli pyšní. Většinou neúnavně putoval pěšky, opíraje se o hůl, a tak mu lidé na Severu říkali Gandalf, „Elf s holí“. Považovali ho (ač mylně) za osobu elfského původu, protože mezi nimi někdy dělal divy – zejména z lásky ke kráse ohně; dělával však takové divy většinou pro pobavení a potěšení a nepřál si, aby se ho někdo bál nebo přijímal jeho rady ze strachu.

>>> Další informace o Ainur na Wikipedii <<<

>>> Další informace o Valar na Wikipedii <<<

>>> Další informace o Maiar na Wikipedii <<<

>>> Další informace o Istari na Wikipedii <<<