Buď zdráv můj nejdražší manželi,
je to již dlouho, co jsme spolu sledovali jaro právě probuzené ve větvích stromů. A tak, jako nezapomínám na vůni čerstvě rozkvetlých květů, nemohu též vypustit z paměti to, jak jsi mi vždy byl dobrým rádcem a přítelem. Tvá moudrost je teď to, po čem toužím, když už Tě nemohu vidět, po Tvém boku procházet Zlatým lesem a jako již tolik let sledovat první jarní paprsky, jak políbí zemi po dlouhé mrazivé zimě.
Cítím, že Středozem už není tak dobré místo a ve vzduchu visí napětí, jež roste. Dej mi znát svou radu pro tento zlý čas.
Tvá milující manželka Galadriel.

Má nejdražší manželko,
klaním se před tvojí moudrostí, kterou předčí snad pouze tvoje krása.
V přírodě již přichází tak jako každý rok po zimě jaro, však srdce lidí a skřetů zůstavají temná a studená. Snad přišel opět čas, aby do jejich srdcí pronikly, tak jako sluneční paprsky, jasné čepele našich mečů.
Kdy svojí přítomností oblažíš Špejchar?
Já přijedu asi až v Pátek dříve mě mé kroky nepřivedou do kraje toho.
Již se těším, až se slunce opět rozlyje po celé zemia mír a pokoj závladne vůkol.
Tvůj milující manžel Celeborn

Můj milovaný manželi,
ve Špejchar přibudu již ve čtvrtek, abych rozdělila zásoby mezi lid Zlatého lesa a zkontrolovala, zda po zimě nestrádá. Říkáš, že bude třeba, aby záře našich mečů odehnala zlo a noční můry z hlav nepřátel našich? Dobrá, vyzbrojíme tedy a i toto zařídím ve čtvrtek mezi našimi rodnými, abys po svém příjezdu nalezl mocné vojsko čekající jen na Tvou citlivou a přece tak rozhodnou velitelskou ruku. A opět se budu moci vrátit ke sledování válečných reportů v Zrcadle, jež ukazuje jen věci, které mohou a nemusí být pravda. Spolu, můj nejdražší, nastolíme ve Středozemi tolik potřebnou rovnováhu.
Tvá milující manželka Galadriel

Když Slunce vykoukne zpoza mraků, vykouzlí odlesk v kapkách rosy na listech mallornů. Však rosa není jediné, co zachytí paprsky, tu i onde uvidí bystré elfí oko odraz chladné oceli mocných elfích mečů a pevných elfích přilbic. Tam, kde jindy zurčely fontány a zpívali ptáčci-zpěváčci, dnes slyšet je rytmický dusot neslyšných elfích kroků. Vojsko Zlatého lesa vyráží do boje, neboť zlé skřetí stvůry opět měly tu drzost a vylezly ze svých špinavých děr kazíce jarní vzduch puchem nemytých nohou… a nejen nohou.
Hrdí a krásní jsou naši rodní, odvážní a mocní vybíhají do všech stran připraveni očistit Středozem od zla a temnoty. Bojují na mnoha frontách, Lórien je téměř opuštěn a kolem chodí skřeti drzí jak lázeňské veverky. Pahorek Caras Galadhon je jim však uzavřen a já se jen modlím, aby se už konečně vrátili z dovolené ti lučištníci, kteří obvykle hlídají Lórienský les. Od začátku jsem říkala Celebornovi, že je nemá posílat na dovolenou k Moři.
Naštěstí se vrátili. Při prohlídce pohraničí mě doprovází jakýsí mladý elf, snad ještě dítě, ačkoli elfí děti obvykle bývají hubenější. Snaží se mi namluvit, že není elf, ale jakýsi hobit a že má rád jídlo a nemá rád boj a kdo ví co ještě… No radši se tím nezabývám, doufám, že z toho brzo vyroste a stane se plnohodnotným občanem Lesa.
Boje v okolí – a zvláště u blízké Morie – nabírají na síle, černé stvůry mají dost tuhý kořínek a nechce se jim umírat. Lórien se plní mrtvými a raněnými elfy, s léčitelským týmem najíždíme na provoz na tři směny. Thranduilova věž v Temném hvozdu, kterou vlastníme spolu s Elrondem, na tom není lépe. Čím dál častěji se setkáváme nejen s elfy, ale též s lidmi z Gondoru a Rohanu, s trpaslíky z Osamělé hory a s lidmi sloužícími čaroději Sarumanovi. Trpaslíci pod vedením Dáina jsou mocní bojovníci, jejich přátelství je pro nás cenné, proto jim Pán Celeborn povolil průchod Lórienským lesem a časem se u nás na stromech zabydlili natolik, že jsme je zde léčili pod jejich zástavou. Mocnou zástavu světa lidí nám též brzy přinesl sám Isildurův dědic Aragorn. Mám pocit, že pálí po mojí vnučce Arwen, ale protože Arwen pořád někde lítá s mečem, nesetkali se a Isildurův dědic zas běžel dál. Díky Aragornově zástavě s Bílým stromem a hvězdami u nás nalezli pomoc a základnu lidé z Gondoru a elfové následující Elronda Půlelfa z Roklinky. Jak válka postupovala, zabydlel se u nás i nezkrotný lid Rohanský parkujíc své nenažrané koně pod nevadnoucími mallorny. Takovou návštěvnost neprokázal Zlatý les za žádné turistické období za posledních pár tisíc let.
Čaroději Sarumanovi moc nevěřím, zdá se mi proradným a mé Zrcadlo mi ukazuje, jak moc touží po Prstenu – Jednom Prstenu, Který Vládne Všem. A snad ještě více než po Prstenu touží po moci nad Středozemí. Dle mého je takováto mocichtivost nezdravá, nicméně Saruman Bílý se chová jako náš přítel, v bojích nám pomáhá a tak mu Celeborn udílí povolení navštěvovat Zlatý les. Za čest a důvěryhodnost Sarumanových mužů bych však nedala ani zlámaný lembas.
Lórien je možno navštívit z mnoha důvodů a poutník, který dorazil jednoho dne časně z rána, se zde nechtěl léčit, ani nehledal vojenskou pomoc. Přišel pro radu. Byl to takový malý skrček, chvíli jsme uvažovala, kde jsem už podobného viděla, mezitím se mi představil jako hobit Frodo Pytlík z Kraje. Taky mi odhalil, že nese Prsten. Kdybych nebyla tak moudrá, jistě bych mu ho preventivně zabavila, ale mou volbou je zmenšit se a odejít na západ, tedy jsem ho nechala nahlédnout do svého Zrcadla, aby zjistil nejrozumnější cestu do Mordoru. Zrcadlo mu poradilo něco o průchodu temnějším než nejtemnější zákoutí lidské mysli a aby se pan Pytlík nebál a cesta mu lépe ubíhala, přibalila jsem mu do batohu pár lístků athelasu a flašku. Se světlem.
Válečná štěstěna je prý vrtkavá – ani jasná morální převaha elfů a našich spojenců nezabránila stvůrám v tom, aby se probily do Zlatého lesa. Šípy ztepilých elfích lučištníků je nezastavily, stvůry se dál probojovávaly do Lesa. Viděla jsem, jak vojska Mordoru, Morie a Haradu šlapou po půvabných květech elanoru, nifredilu a pampelišek. Svou mocí léčila jsem raněné vojáky, takže se vraceli zpět do lítého boje usekávajíc hrdině skřetí hlavy, však nepřátel bylo příliš. Co jsem mohla dělat? Slezla jsem z mallornu a strašlivým hlasem seslala jsem strach na vojsko Haradu. Černá srdce Haraďanů se zalekla a utekla.
Tak byl Lórien ubráněn a bitevní linie se přesunula dál od svobodné elfí země. Kéž by to trvalo navždy! Mír ve Středozemi se stal jen pouhým mýtem, jímž jsme mohli krmit vojáky jdoucí do dalšího boje. Nejkrvavější střetnutí probíhala v Gondoru, Rohanu, před Morií, Osamělou Horou, tolik zla v nich bylo napácháno. A když zlo přišlo znova až do Zlatého lesa, byla má moc téměř vyčerpána a pod nohama skřetů mizel život mnohých elfů. Co jsem mohla dělat? I kdyby padli všichni mí rodní a na pahorku Caras Galadhon nezůstal jediný strom, musí přežít alespoň svět lidí. Když se temné stvůry probojovaly do vchodu věže, pozvedla jsem zástavu Aragornovu, mocným kouzlem si nechala narůst křídla a uletěla směr Roklinka. Zde jsem zpravila Mistra Elronda o tom, co se děje, a odlétla opět zpátky, v srdci naději, že Lórien se ještě drží a že případně zvládnu zachránit ještě naši bělostnou zástavu. Jaká byla má radost, když jsem zjistila, že se Lórien ubránil a co více – skřeti byli zatlačeni pryč!
Díky tomuto útoku se posunula Elrondova rada, na kterou jsme byli též zváni. Však její čas nadešel a škoda jen, že těsně před tím padl Gandalf Šedý do stínu v Morii. Jen mé srdce mi radilo, že Gandalf nemohl odejít navždy, vždyť bylo třeba ještě tolik toho udělat pro dobro a mír na Středozemi. Sehnala jsem za sebe náhradu v lazaretu a vyrazila na Radu. Sešli se tam zástupci všech svobodných národů Středozemě a pán Aragorn, uctívaný lidmi, obdivovaný elfy a akceptovaný trpaslíky, přednesl nám plán, který mluvil o hromadném útoku na Černou bránu, aby malá skupinka hobitů, čarodějů a orlů mohla proklouznout na Mordorské území, naleznout Horu Osudu a svrhnout do ní Prsten. Všichni jsme přislíbili pomoc.
Když jsem se vrátila do Lórienu, čekala mě nemilá zpráva. Thranduilova věž v Temném lese byla odhalena skřety a tedy už nebyla bezpečnou. Rozhodli jsme se ji evakuovat, rozběhla jsem se tedy k ní, a odnesla jednu zástavu do Roklinky, další jsme pak vynesli spolu s Elrondem. Zprávy, které chodily z bojišť, nepřinášely naději. Padl Gondor, padl Rohan a jediná naše naděje na změnu ležela na bedrech malého hobita na nebezpečné cestě do srdce Mordoru.
Jak národy padaly a v jejich troskách se usídlili skřeti, stal se Lórien centrem pro všechny, v jednu chvíli zde vlálo 11 zástav národů Středozemě a ranhojiči (a hrobaři) pracovali už druhou šestnáctku za sebou. K tomu zde nebylo téměř nikoho, kdo by mohl pozvednou zbraň k obraně Zlatého lesa. V mysli jsem se obírala hrůznými scénáři, jak by mohl skončit každý z těch strašlivých dnů. Však naštěstí nakonec se vrátil pán Celeborn a jeho komando, jakkoli během bojů prořídlo, mohlo Lórien ochránit… aspoň před náhodnými kolemjdoucími.
Už dlouho jsem v této bitvě neslyšela o Sarumanovi, čaroději, v němž jsem cítila zradu. Dal o něm slyšet bojovník, jenž přiběhl z rána, žádajíc, abych použila moc Nenji, mě svěřenému jednomu ze Tří prstenů, a oživila Sarumana, který padl v boji s nazghůly. Pohlédla jsem do očí mého moudrého chotě a viděla v nich, že mé rozhodnutí může změnit mnohé – jak k dobrému tak i ke zlému. A protože válka s Mordorem se zdála být zoufalou a mé magické umění nestačilo na tak velké zlo, rozhodla jsem se Sarumanovi pomoci. Vyběhli jsme tedy společně s elfím komandem a brzy jsme též narazili na problém v podobě skřetího vojska pochodujícího od Roklinky směrem k Zlatému lesu. Neslyšně jsme se kolem nich proplížili a komando pak zákeřným nepřátelům vpadlo do zad. Já se svým průvodcem a osobní stráží běžela dál k čarodějově věži. A cestou nás dostihla nejradostnější ze všech zpráv. Prsten byl zničen!
I Slunce v tu chvíli zářilo více než kdy před tím a země, kterou prošla skřetí vojska jakoby se znova zazelenala. Naše vojska najednou stála hrdá a neohrožená a ne zdecimovaná po mnohých bojích. Zato skřetům ubylo sil, když se rozplynuli hrůzostrašní nazghůlové a jejich strašlivý pán Sauron. Bitva ještě nebyla u konce, Mordor musel být vybit do posledního skřeta a tak nastalo období těžké práce. Oheň v našich srdcích plál ale neohroženě a jen málokterý skřet mohl doufat, že spasí svůj mizerný život.
Vrátila jsem se do Lórienu kličkujíc mezi zbytky rozprášených skřetích komand a zde sledovala, jak vadne první list mallornu. Moc Tří prstenů padla spolu s Jedním. Naplnilo mě to nezměrným smutkem a na druhou stranu velikým ulehčením, že jsem nestála před volbou, zda pomocí Nenji zcelit rány Sarumanovi nebo Radagastovi, který padl při ochraně Frodo Pytlíka a jeho náročném úkolu.
Zlatý les od té doby stárnul a bledl a zprávy z bitvy přinášely sladké i hořké. Mluvily o posunu linií dál skrz Mordor, ale též se zmiňovaly o tom, že padl pán Aragorn, mocný mezi lidmi. Tu jsem pochopila, že tato bitva je posledním našim skutkem ve svobodné Středozemi, neboť podoba světa se změnila příliš a to, co jsme milovali, již nikdy nebude tak krásné jako dřív. Na severu, kam skřetí vojska nedošla, leží Šedé přístavy. Tam Círdan Stavitel lodí jistě již obdržel objednávku na stavbu lodi, jež nás přenese přes Moře na Západ.

Sepsala:
Melian
Převzato:
Melianiny stránky
Bitva ČPP
Imladris