BILBOVINY

Když hobit Frkofous obdržel pozvánku na letošní Oslavu Bilbových a Frodových narozenin, zajásal. A protože přišla nezvykle brzy, stačil se ještě dokonce domluvit s přáteli. Cesta byla dlouhá, přijeli až večer, ale Dno pytle vypadalo útulně a Bilbovy slamníky byly měkké. Frkofous se někdy musí zeptat, čím se plní. Jen ho trochu mrzelo, že s sebou zbytečně vezl ve spacáku zabalenou deku.
Než se stačil Frkofous trochu rozkoukat, upadl do rukou dvou sličných elfek, s kterými se hned vydal na dlouhou procházku. Množství komárů bylo snesitelné, a tak probrali kdeco. V diskusi spolu se skupinou dalších hobitů pokračovali i po svém návratu. Bavili se o Tolkienovi (což někteří z účastníků nechápali), ale spíše na literární úrovni. Na přetřes přišla i výška hradeb Minas Tirith a otázka Toma Bombadila. Všem se příjemně usínalo vedle terária s obrovskými hady. Druhý den šli nejodvážnější z odvážných hrát jakousi hru. Frkofous, jsa poučen předchozími zkušenostmi, se šel raději projít krásným parkem (a opět ho bylo možno vidět ve společnosti elfek). Když posledně hrál akční hru, zničil se tak, že když pak musel v tělocviku běhat, byl jeho čas – díky zálibě v mačkaných jahodách se smetanou a seděni u krbu nikdy skvělý – úděsný.
Později se rozšířila zpráva, že ve sklepě je mučen pokladník Společnosti. Bohužel to nebyla pravda, ale ukázalo se, že s ním skutečně přijela televize (jak se již od pátku šeptalo). Nikdy si na oslavu nepouštějte televizi. Pouze se pletou a snaží všechno organizovat, čímž vnášejí chaos do už tak dost velkého zmatku. Díky nim se také o něco protáhl rytířský turnaj. Rekové bojovali udatně a Frkofous jen tiše zíral. Když se jednou pokoušel vládnout mečem, měl ještě čtrnáct dní odřené ruce. Ještě před turnajem se spousta lidí nahrnula do nevelké místnosti, aby shlédla pověst o Alladinovi. Je s podivem, jak moc se všem ten zpotvořený příběh z daleké Ameriky líbil. Promítal se i film označovaný za nejslavnější dílo Gothmogových brachů. Obecenstvo se smálo často již dopředu – tak dobře tuto perlu zná. Tou dobou se již začaly šířit pověsti o hostině,a kdosi prý dokonce na vlastní oči zahlédl velikou nádobu plnou polévky. Trvalo ale ještě celé věky, než se vyhladovělí hobiti mohli najíst. Jistě by to nepřežili, nebýt přednášky, která ve svém dlouhém názvu zajisté měla adjektiva jako nový, pravdivý, objevný…
Pozornost se tentokrát zaměřila na Mandosovo a Yavannino spiknutí proti Noldor, ale pozornosti neušla ani Galadriel (ano, to ona byla iniciátorkou Zabíjení rodných). Zvláštní je, že tentokrát nemusel být nikdo vyveden ze sálu, mávaje při tom Silmarillionem. Naopak, publikum ochotně radilo a doplňovalo přednášejícího. Frkofousovi přišla nadhozená myšlenka komentovaného vydání Silmarillionu docela zajímavá.
Rychle se stmívalo, a proto se začal volit Bilbo. Volba byla několikakolová a lehce inspirovaná některými populárními televizními soutěžemi. Slavnostní předání úřadu doprovázel ohňostroj, ale z toho Frkofous moc neměl, protože s několika dalšími hladovými zoufalci zaujal místo poblíž vstupu do hodovní síně. Toto rozhodnutí se ukázalo prozíravé, neboť už brzy okolo volaly, klepaly, skandovaly, pískaly a zpívaly hordy méně rychlých hobitů. Dlouho se všichni dožadovali pozornosti, ani ničivé mručení nepomáhalo. Nakonec se ale přeci jenom dočkali skvostné hostiny. Jídla bylo dost snad i pro ty nejhladovější a hlasy rejpalů, kteří upozorňovali na trochu neuměřené množství soli a kari v polévce, zcela zanikly ve všeobecném pochvalném mlaskání, obzvláště když Bilbo rozdělil mezi přítomné svůj dort a organizátoři odkudsi vytáhli další zásoby.
Následovala další (tentokrát noční) hra, ale Frkofous si vzal svůj lampiónek a odebral se na diskusi o knihách z cyklu Historie Středozemě. Povídal si, okusoval jablko a dostal i pár karamel, ale nakonec je vyhnalo pár spánkuchtivých trpaslíků. Přesunuli se tedy jinam a na přetřes přišla Frkofousova oblíbená témata jako Hudba Ainur a podobné obecnější otázky, ale mluvilo se i nevážně … však to znáte. Brzy ráno se z nočních toulek vrátilo několik elfů a Frkofous byl omámen jakousi kouzelnicí, které se prostě nedalo odolat, a slíbil, že napíše tuto zprávu. Protože bylo příliš pozdě, posunul si ručičku hodinek o hodinu vzad (aby se alespoň trochu vyspal) a ulehl.
Druhý den už jen chvatně sbalil své věci do baťůžku a odjel s přáteli domů. I když oslavu trochu zkomplikovaly některé osobní záležitosti, mám pocit, že to bylo moc příjemné setkání, za které je třeba Bilbovi pěkně poděkovat. Hudbymilovní elfové krásně zpívali, hrdinové se potloukali rozsáhlými podzemími a nejodolnější bojovali proti mafii v městě Palermu.

Nashledanou za rok.
Jirka Grunt

Tags: Bilbovky, Oslava, Společnost JRRT