Reportáž z OZP 1994

  Vložil/a: Entony  Do rubriky Oslava Zničení Prstenu  21. Září, 1994 | 1 991x prohlédnuto.

Jak jsme ničili Prsten

26.-27.března se opět konala takzvaná Oslava zničení Prstenu. Byl to již druhý podnik Tolkienovy společnosti, který se nekonal v Brně, a opět se ukázalo, že je to jen ku prospěchu akce.
Starobylé město Dol, které tentokrát Tolkienovce přivítalo, skutečně připomíná spíše kulisu k drsné, conanovské fantasy než město požehnaného 20.století. Většinu účastníků potěšilo především to, že organizaci Oslavy zaštítili nikoli neschopní a velice nerudní hobiti, ale sympatický tým severských trpaslíků. Tito přátelští tvorové dokázali ve svém hradě uprostřed trosek a ruin odpudivého města vykouzlit atmosféru dýšící lesním klidem a pohodou elfího království. Ti, kteří se připlížili již během pátečního soumraku, byli sice poněkud zklamáni, že se nic neděje, ale na to si již koneckonců mohli zvyknout. Noční zábavu si museli vymyslet sami. Hrála se mafie, akční fotbalorugbyomasakr a podobně. Program následujícího dne byl však vpravdě bombastický (což neříkám proto, že jsem jej pomáhal připravovat).
Hned za kuropění (tj. asi kolem desáté) se začaly mezi účastníky objevovat fámy, že se bude hrát skvělá hra. Ta se nakonec také s opravdu mírným dvou- až tříhodinovým zpožděním skutečně hrála. Jmenovala se Dračí Doupě Naživo a byla prostě skvělá. Situace připomínala loňský rok, kdy Vladimír pořádal svou Pohádku. Lidé byli zmateni. Lidé byli překvapeni. Lidé byli nadšeni! Ještě několik dní chodili šťastní hráči potřásat poněkud oteklými pravicemi tvůrců té skvělé zábavy. Hra sice rozházela celý pracně vybudovaný harmonogram, který trpaslíci vymysleli, ale nikomu to příliš nevadilo. Údajní Gothmogovi braši, kterými je často a nesprávně označována tvůrčí skupina Vladimíra, Rumuna a mne, si získala jako obvykle nehynoucí sympatie – což mohu říct, jak je mým zvykem, zcela skromně.
Hra však tvořila pouhý (ač poněkud dlouhý) úvod programu. Poněkud znavení návštěvníci se přesunuli na dvůr trpasličího hradu a vyjeveně sledovali představení mužů, kteří dosud nenahradili ocel dřevem a používají opravdové meče. Skupina historického šermu byla maličká (prý neúplná, někteří zřejmě již padli…), ale snadno to vynahradila vtipnými poznámkami, zajímavým bojem, spoustou zbraní, které jsme si směli i prohlédnout a přátelským přístupem k nám – to myslím tak, že nikdo z diváků nebyl zraněn. Po soumraku pochopitelně žádný rozumný člověk zbraní nemává, takže začal další bod programu. Hostina! V malém, útulném sále se shromáždili úplně všichni. Trpasličí hostitelé nám mazaně ukázali bohatou jídelní tabuli a zahájili svoje proslulé nekonečné projevy a proslovy. V průběhu těchto řečí dostali organizátoři předchozí hry po zásluze pořádného hobla, jejich zmrzačená těla byla vynesena ven a pohozena na smetišti slávy. Slintající publikum, které si zoufale třelo prázdné žaludky,moc neposlouchalo a spíše smutně pohlíželo na božské pokrmy na stolech. Ale jejich trápení nebyl konec.
Několik sprostých knechtů nechtělo uznat, že nejlepším šermířem přítomným na hradě je rytíř Gom, a odvážili se jej vyzvat. Všichni byli zhnusení. Vidina hostiny se opět o kus posunula. Dokonce nás vyhnali ze sálu a zamkli za námi. Všichni se nahrnuli do hlavní místnosti, do tělocvičny. Gom posupně brousil ostří. Po zdlouhavé diskusi o pravidlech konečně začala řež. Byla to krása pohlížet na ta urostlá těla, jak se hroutí k zemi v tratolišti krve, naslouchat řinčení mečů a tichému chroptění, které vkusně podbarvovalo souboj. Skákající polobůh Rauko přihlížející rozesmál, skvělý styl rytíře Goma všechny nadchl. Jaké však bylo všeobecné překvapení, když v turnaji zvítězil silný sice, leč Gomovy virtuosity nedosahující bojovník Gilhad. Vysvětlení se ukázalo hned – nelegální doping od bohů lásky.
Gilhad, který v sobě jistě má alespoň kapku trpasličí krve, považoval za nutné říci několik vhodných slov, ale hladovějící dav jej snadno rozdupal a vynutil si zahájení hostiny. Několik mrzkých zlotřilců, kteří se pokusili pochoutky ukrýt, potkal stejný osud. Jídlo bylo snadno nalezeno… ŇAM ŇAM ŇAM.
A pak následovalo skutečné ZNIČENÍ PRSTENŮ. Každý dostal od trpaslíka Bouchiho svůj vlastní, chutný prstýnek, který si směl zničit. Opět ŇAM ŇAM ŇAM. Po hostině si již zase každý dělal, co chtěl. Vytvořili se tři hlavní skupiny. Jedna, ta nejméně ospalá, se vrhla do tělocvičny, třímajíc meče a podobné nesmysly. Všichni pobíhali a hlučeli. Ti rozumnější se rychle vytratili. Část odkráčela do věže, kde se začala projednávat pravidla budoucí bojovky Pán Prstenů. Ti úplně nejmoudřejší ze všech provedli dole počítačovou konferenci bez použití počítače. Tématem byl nějaký Tolkien. Spát šli jen někteří, a to nikterak brzo. Ráno si ještě mohli prohlédnout tolkienovské obrázky na počítačích nebo si třeba poklábosit o DrD. Všem se odjíždělo těžko. Některým možná proto, že se jim stýskalo, jiným třeba proto, že Ostraváci neberou stopaře. Můj nikterak skromný názor je, že toto setkání Tolkienových přívrženců bylo jedno z nejlepších. Pořádající trpasličí národ, veskrze sympatický a pohostinný, si zaslouží velkou chválu. Doufám jen, že Bilbovy narozeniny budou ještě lepší.

Richard Lastovecki

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  

Tags: , ,

Zde můžeš zanechat svůj komentář.

Jméno (*)
Email (Nebude zveřejněn) (*)
URL
Komentář