Rejstřík postav
V následujícím povídání setkáte šest postav, které spojuje oddanost elfí armádě, aktivní plnění rozkazů až zjevné vlezdoprdelectví, chabé bojové úspěchy, nevelké hrdinství v boji. Pět z šesti těchto postav zemřelo, ne vždy se ctí, ale vždy s nadšením.
1. lučištnice
V milované mé zemi rodné, Lórienu, vždy jsem věrně následovala svého velitele Argona, ctila Pána i Paní celoročně zeleného lesa a nábožně naslouchala písním o velkých elfích bojovnících dávných věků. S tímto přišla jsem do první potyčky s hrůzostrašnými skřety a zemřela násilnou smrtí dřív, než bych stačila hrdinně skolit jen jediného stvora.
2. lučištnice
Potyčky změnily se v krutou válku, i vyrazila naše slavná armáda k věži Minas Morgul, kde bojovalo velké množství skřetů i lidí temných a zkažených. Posílala jsem své šípy do jejich řad, však byli to urputní bojovníci, mnoho nesmrtelných elfů k smrti přivedli. Viděla jsem, jak padl můj milovaný velitel Argon ranou z kletého haradského děla. Viděla jsem tolik zmaru a neštěstí, boj pomalu končil a my byli vysláni na cestu o kus dál. Tam nám zabránila v postupu temná lidská armáda a než jsme se rozhodli, zda ji obejít a kudy, vrhli se na nás jak líté šelmy. Střílela jsem, prchala, ranili mne krutě. Třesoucíma rukama snažila jsem se nasadit další šíp na tětivu, zatemnělým zrakem sledovala jsem, jak ke mně běží cizokrajná bojovnice a já jí nemohu utéct, nemohu se bránit, nechci zemřít, nechci teď zemřít, jsem ještě mladá! Nohy mne neunesly, na kolenou jsem prosila tu dívku, v jejíž tváři dosud zářila světla lidskosti a úcty k životu. Však, jak může pouhý člověk pochopit bezvěkost elfského bytí? Zaleskla se její zakřivená šavle ostrá jako břit, má elfí krev zkropila vyprahlou zem.
3. práče
Kariéra. To bylo pro mne nejdůležitější. Skřeti vyrazili ke krásnému lesu lórienskému, smrad jejich nohou je předcházel. Shromáždili jsme se před lesem, bráníc jim v postupu. Velitel Mormegil poslal mne pro posily do Roklinky i běžela jsem, co mi nohy stačily, abych vyhověla jeho příkazu.
Ano pane, poklusem pane.
Samotnému panu Elrondovi jsem vyřídila vzkaz a běžela zpět s odpovědí, ať šetříme své životy na boj. Pan Elrond mě ovšem zastavil, mocným kouzlem mě do vzduchu vznesl a vysoko nad lesy jsem jako sami orlové letěla zpět ke svému vojsku.
Let jsem si užívala, jak dlouho jsem jen směla, škoda, že už jsem poté nedostala nikdy možnost podívat se na zem z výšky, na mé všetečné dotazy a dětinské prosby si orlové jen uhlazovali peří zobákem či záporně skřehotali. Ale abych se vrátila k událostem těch válečných let: Skřetí bojovníci skutečně přišli k Lórienu, někteří i do něj, většinou však omylem, když přehlédli lučištníky rozsazené na vysokých stromech. Již nevím, jak jsme je rozprášili, vím jen, že jsme se hned poté přesunuli na planinu před Morií, kde mnoho skřetů bojovalo s trpaslíky. Mnohokrát roztočila jsem svůj prak, žel málokdy padl kámen na skřetí hlavičku (chci říci zásahovou plochu). Bojovali jsme urputně, leč skřeti byli urputnější a vybili nás až do jedné. Vystřílela jsem všechny koule a samojediná zůstala jsem v té zemi zamořené skřetími skupinkami hledajíc svou munici. Plížila jsem se za stromy, vyhýbala se skřetům, schovávala před jistou smrtí či možná něčím daleko horším. Část munice se mi podařilo v tomto partizánském tažení nalézt a posbírat, pak jsem už mazala zpět do Zlatého lesa, kde se pomalu shromažďovalo nové elfí vojsko.
Pane Celeborne, můj dobrý veliteli, Tys jistě nikdy nepochyboval o mé věrnosti a touze udělat vše pro můj národ a kariéru. Zkoušel’s mne, když vytýkal jsi mi mé bojové umění a nasazení, vím, že jsi mne zkoušel, vím, že jsi mne chtěl vyprovokovat k ještě lepším výsledkům. V tu chvíli bych pro Tebe, Pane, zašla na okraj světa a zpět a to vše poklusem! Tys přikázal mi jít do Roklinky a přinést glejt, připravil’s mi jen snadnou zkoušku a já ji pro Tebe, Pane, chtěla vykonat co nejlépe. Vyrazila jsem bezodkladně do Roklinky, pochopitelně poklusem, o chvíli později stála jsem již před panem Elrondem a žádala jej o glejt.
„Glejt? Pan Celeborn posílá spěšného posla pro glejt?“
„Ano, pane Elronde, je velmi důležité, abych jej co nejdříve donesla Panu Celebornovi!“
„Ach tak, jistě jistě, chápu. Paní domácí! Dejte jí ten glejt, prosím.“
Zatímco bavila jsem se s domácí, pan Elrond radil se o něčem se svými věrnými.
Ne, nečekala jsem nic. Ne, necítila jsem bolest – vždyť elfí nože jsou ostré jak jazyk hada. Mé oči se přede mnou zavřely, zklamala jsem důvěru mého Pána, již nezbylo mi více života na dokončení úkolu, kariéra má skončila. Ne, nebyla jsem Sarumanův špeh.
4. práče
Přibyla jsem do Lórienu, když celá naše armáda vedená panem Aragornem dobývala samotnou Minas Morgul. Poklusem jsem vyrazila připojit se k mému veliteli, cestu mi však zastoupil sveřepý bojovník Umbaru. Vystřelila jsem na něj kámen, minula, pak utíkala jsem před čepelí, jejíž ladná křivka se přesto do mých zad zanořila. Zranění mi rozum zatemnilo, stihla jsem však uniknout. Utíkala jsem dále k Minas Morgul, kde již bylo vyhlášeno dobývání, naši hrdí bojovníci se tísnili v mordorské ocelové bráně a na ochozech temné věže ježilo se množství skřetů. V bráně bojovalo jen několik bojovníků, ostatní čekali, až na ně dojde. Šíp černý přilétl z temné věže a poranil mne zle, kdo ví, jak bych dopadla nebýt dobrého velitele, jenž mi athelas podal. Lístky byly trochu tuhé a chutnaly nevýrazně, ale mé rány se v tu chvíli zcelily!
Obléhání trvalo dlouho, naše síly se rozptýlily, nebylo tedy divu, že v jednu chvíli vytlačili se skřeti z brány a rozehnali nás silou velikou. Utíkala jsem před skřetem černějším než noc, neutekla jsem. Zle mne poranil, před poslední ranou jsem na kolena padla, však marně jsem se dovolávala soucitu toho temného srdce. Jeho bledé oči nepřivyklé dennímu svitu na mne bezcitně shlížely, padla rána a svět potemněl.
Probudil mne smrad, hluk a šťouchance chladnou ocelí. Ležela jsem na zaplivané zemi, ke mně se skláněl zlověstný kruh skřetů smějíc se krutým smíchem. Tolik zloby a ponížení nepoznala jsem za celý svůj život, litovala jsem osudu, který mi ponechal bolestivý život a ani mi nedal dýku do boty. Skřeti si se mnou hráli jako kočka s myší, či spíše ještě hůře, neboť žádné zvíře není tak prolezlé špatností jako ta odporná stvoření, já doufala, že již brzo zemřu, abych to nemusela snášet.
Skřeti něco povolávali v Černé řeči, chytli mě a hrubě vláčeli daleko pryč. „Odula, Odula,“ volali. Pak konečně mě pohodili u ústí jeskyně, než přivykly mé oči na všudypřítomnou tmu, zahládla jsem jen obludné zvíře, pak kusáky se mi zabodly do páteře a nesnesitelná muka zachvátila mi celé tělo. Ta bolest zůstala mi do konce života.
5. práče
Válka dosud trvala, týraná země trpěla víc a víc a my zamířili k další temné věži, abychom ji dobyli, vládnouce zástavou z ruky samotné paní Arwen.
Dobrý Pán Celeborn vedl ono dobývání a mě a Vánočku poslal na průzkum podél hor, kde bychom měly nalézt Paní Galadriel. Rozdělily jsme si úkoly a vyrazily. Já zpočátku poklusem, leč dlouhá válka mi nedovolila držet poklus po celou dobu. (Jen to hlavně neříkejte Panu Celebornovi!) Obešla jsem velký kus země, nenašla jsem ale ani živáčka, jak nešťastně jsem se vrátila zpět k vojsku bez splněného úkolu…
Dobývaní, tak nadějně započaté, narazilo na lítý odpor skřetů, stvůry prorazily naši linii a rozehnali nás po lese. Mne také, ránu do zad jsem dostala a země se nažrala.
6. lučištnice
Když přibyla jsem do Lórienu, šťastnou novinu oslavoval každý z nás – Ten, Který Nesl Prsten, jej již nenesl, naopak se mu podařilo šperk zničit. Prošli jsme zemi, kde skřeti zalézali do nejhlubších děr, aby je nikdo nenašel, sledovali, jak konečně se probouzí příroda a roste první tráva a cítili, že válka je již u konce. Již nebylo potřeba zbrojit se každý den, již nebylo potřeba se obávat zítřka. Noc odešla.
Technické poznámky
Obvykle na bitvách potřebuju nějaký čas než se zorientuju a rozestřílím. Zde jsme si ten čas nevzala a přešla k praku, který jsem si zamilovala pro jeho skladnost, originalitu i bezpečnost. Omlouvám se všem, které jsem trefila do nezásahových ploch, trénuji pro dosáhnutí lepších výsledků. (Já vím, že vás to stejně nebolelo.)
Bitvu jsem si užila jako jaro po dlouhé zimě, kostýmově bych pochválila většinu skřetů, kteří byli vážně hrůzostrašní. Pomluvila bych zažitý „bitevní role-playing“, spočívající v nulovém hraní zranění či smrtí, znesnadňovalo mi to obírání mrtvol.
Sepsala Melian