Slunce přikryl temný mrak a vítr vanoucí od východu nevěstil nic dobrého. V Lórienském lese se právě stromy obalily listím, ovšem ticho, které viselo nad krajinou, ani zlé tušení mého drahého chotě Celeborna, budiž mu zem lehká, mi nedávalo klid. Vyslali jsme naše skvělé bojovníky prozkoumat okolí.
Brzy (téměř bych řekla na dohled) narazili na bránu Minas Morgul, ze které se řinuly stružky páchnoucích skřetů. I poškádlili se trochu zbraněmi. Pak mé družinky couraly po okolí, nahlédly do Gondoru, kde místo hrdých lidí pochodovali skřeti, podívaly se také do nedaleké Osamělé hory a obhlédly také vchod hluboko položené Morie. I poškádlily se s Morijskými skřety. Takto jsme se bavili, však neblahá myšlenka, že bude hůř, neutuchala.
Přišla mi zpráva, že se bude konat Elrondova rada. Vydala jsem se do Roklinky, kde jsem se setkala v několika zajímavými lidmi. Například s jistým panem Podhorským. Pak Gandalf uvedl radu: „Pánové, máme tu takový kruhový problém.“ I naplánovali jsme útok na Morii a zabavení Mordorské armády všemi národy kromě Lórienu a trpaslíků.
Jak řekli, tak udělali. Vrátila jsem se do Zlatého lesa, vyhlásila poslední volnou zábavu před prací. Mí skvělí elfové se šli poškádlit s skřetíky a vrátili se včas na oživení. V té chvíli také padl můj drahý choť Celeborn, budiž mu zem lehká. I otřepali jsme se z té kruté rány a vyrazili na Morii. Oj, bitva krutá a nelítostná nás čekala. Skřeti, kamenní obři, krev a prasklé lebky, mnoho elfů našlo smrt v této potyčce. Po dlouhých strádáních však přišlo vítězství, které vybojovali naši přátelé trpaslíci. My mezitím bránili Lórien v obležení.
Když nepřítel zaklepal na bránu Lórienu, vyběhli jsme spolu s dalším Lórienským šlechticem s bitevními zástavami v ruce a utekli nepřátelům do Osamělé hory v naději, že tak náš národ přežije i v případě prohry. Pod Horou pakovali trpaslíci kufry a krosny s tím, že Morie byla dobyta a oni se stěhují. Šli jsme s nimi přesvědčit se, jestli je Morie skutečně jedním z divů Středozemě. Nezdálo se mi, ale asi to tak je. Po chvíli přišla zpráva, že Lórien přežil útok, vrátili jsme se tedy zpět domů, jednu zástavu jsme si ponechali v Morii, o které jsem si říkala, že bude určitě udržena.
Pak jsme se dávali dohromady a dovídali se, co se děje ve světě. Roklinka dobyta, boří ji. Edoras dobyt. Gondor zamořený skřety. Elrond půlelf u nás ponechal svůj vysoce symbolický paroh a vojsko své formoval, do velikých útoků vedl. Pak se z nich opět vracel k oživení. My mu střídavě pomáhali a spíše se pokusili pomoci při opětovném dobývání Morie, kam ovšem přitáhlo skřetů jak psů. Morie padla.
V následujícím čase bylo jedinou dobrou zprávou znovudobytí Rohanu i Roklinky. Také trpaslíci nějak přežili za pomoci strejdy Sarumana a toho, že si vypůjčili Haradskou věž.
Skřeti se kolem věže motali stále častěji. Na nejen skřeti – fialové standardy Umbaru a červené Haradských se objevovaly stále častěji. Holt se spojená nepřátelská vojska prohlodala celým bílým územím a došli až k nám. Pouštěla jsem strach na národy, což mě vyčerpalo k padnutí. Zbyla jen poslední síla na kouzlo Leť. Když padl Gondor a rozprášen přišel do Lórienu na oživení, když Zlatý les bránilo posledních deset živých elfů,když jsme spásli téměř všechen athelas, když přišli skřeti s beranidlem, když se pak valili jako lavina přes náš zoufalý odpor, odletěla jsem přes hradbu se zástavou v ruce do Roklinky, nejvzálenější věže na bílém území. Doufala jsem, že cestou uvidím ještě nějakou naději pro svět lidí, elfů a trpaslíků.
Netrvalo to ani pět minut a začaly přicházet mrtvoly, nejprve (bývalé) Gondorské, pak Rohirské, nakonec mí skvělí mrtvolní Lórienští. Byly jich davy. A netrvalo to ani 15 minut a začali přicházet skřeti, Umbarší korzáři a Haradští náboženští extremisté. Byly jich davy. Nakonec přišla zástava.
Nejprve drželo dobývání pár roklinských poloelfů, pak se přidaly i znovu nabité síly (bývalého) Gondoru. Příští dění se dá popsat takto: vždy se oživila nějaká národní (a národnostní) skupinka a potlačila řadu na malou chvíli o kousek vzad. Pak opět měli převahu ti špatní. Aby toho nebylo málo, hradby také Roklinka neměla takové, aby vydržely nápor beranidla. A to jsem se zmínila, jak nás Gandalf informoval o tom, že Sauron získal zpět svůj Prsten? A že si jej brzo nasadí? Marná snaha, použila jsem moc Nenji, Prstenu s diamantem, na oživení obvzlášť rostlého elfa, však jakkoli roslý elf navrácený životu mohl sotva změnit náš osud.
Věříte, že se v Roklince nedá couvat do nekonečna? Ani když přijde Sauron s Prstenem a zboří další hradbu? Když nebylo kam ustoupit, zajali mě dva vojáci – Umbarský a Haradský. Rozdělili si mě rovným dílem. Nenja putovala do Umbaru, já do Haradu. Do harému. No což, už nejsem nejmladší, ale věřím, že budu nejkrásnější. Teda aspoň doufám, protože jsem se tam setkala se svou vnučkou Arwen. Též vyrostla do krásy.
Nakonec mohu říct, že elfové zemřeli. Až na několik, kteří spasili své životy na křídlech orlů. Spolu s Elrondem Půlelfem založili malou komunitu v Osamělé hoře a jestli neumřeli, vedou svou partizánskou válku dodnes.

Sepsala Melian