Tou dobou mi bylo jasné, že se v Středozemi něco semele. Mí bojovníci v těchto dnech nabyli své plné síly a já si byla jistá, že přicházejícím změnám dám vědět, kdo je Saruman.
Už jste se někdy procházeli po Orthanku a vyhlíželi do okolí? Ne? Je odtamtud výborný výhled. Tak jsme jednoho dne zpozorovali armády vylézající z okolních lesů. Skurut-hai dostali za úkol porozhlédnout se, co se kde děje, měli pomoci sousedům elfům v bojích proti skřetům, ovšem… mí skvělí chlapci a dívky vždy věděli, jaká je jejich role. Opustili Železného pasu s pokřikem: „Kdo je náš pán? SARUMAN!“
Poslala jsem posly do Gondoru a Lórienu s přátelským pozdravem a zástavou míru. Ano, velmi jsem stála o mír na Středozemi.
A já mohla v klidu navšívit Rohan. Pěkná země, král Théoden mě vskutku královsky pohostil a uzavřeli jsme spojenectví. Vůbec to považuju za jeden z nejhezčích rekreačních pobytů.
Když jsem se vrátila zpět k do naší pevnosti, zjistila jsem, že Sauron v Mordoru značně zesílel a jeho skřeti se rozlézají po pláních. Posel z Gondoru se vrátil s příznivou zprávou, ano, Gondor přijal naši nabídku – ačkoliv, co jiného nám mohl vzkázat?
Však proč se nevrátil posel z Lórienu? Vypravila jsem se do zlatého lesa, podívat se, jak se daří elfům po těch letech. Do své země mě vpustili, ovšem jaká změna oproti přijetí v Rohanu! Král Celeborn mě poměrně chladně přivítal v branách města, do kterého mě již nepozval. Přesto jsem mu nabídla své přátelství a své rady, ovšem zdálo se, že o to druhé nestojí, ale to první nechce hned odmítnout.
Opustila jsem tedy Lórien. Vydala jsem se dál na sever do Roklinky. O Mistru Elrondovi se svého času říkalo, že je moudrý. Ale kde jsou ty loňské sněhy? „Mistr“ Elrond mě nikterak přátelsky přivítal před Roklinkou, opět ta nedůvěra. Dal přede mnou přednost poselství nesenému prostým vojákem Gondoru. Mělo to však i světlou… ehm… raději šedou stránku věci. Nad Roklinkou jsem se setkala s kolegou Gandalfem, který mezi řečí prohodil něco o tom, že prý se znovu ve světle denním objevil Jeden Prsten. Eh, jak by mohl? A jak by se to mohl dovědět Gandalf? Vysvětlila jsem mu jeho omyl, ale on mě nejen neposlouchal, ještě mi drze připomínal přehmat s černokněžníkem z Dol Gulduru. Takhle na mě vytahovat staré chýbky – pokud tak jistě věděl, že tím stínem v Temném hvozdu je Sauron, proč se ho nevydal porazit sám? S elfy si očividně rozuměl, protože hned, jak se Elrondovi uvolnila kancelář, byl do ní vpuštěn ten Šedý žebrák a ne já!
Dobrá tedy, opustila jsem okolí Roklinky a vracela se zpět ke své věži, přemýšlejíc nad tím, jak je to s tím „Posledním domáckým domem“. A jak to jen Gandalf myslel s tím Prstenem?

Víte, některé cesty zpět nejsou snadné. Kde není močál, je křoví, kde není křoví, tam elfové vypěstují mallorny. Požádala jsem tedy znovu krále Celeborna o průchod Lórienem, ale byla jsem šokována! Ten mizerný elf mi nevyhověl ani v této maličkosti.
Navrátila jsem se do Orthanku a už ani neuvažovala nad tím, proč se ze země elfů nevrátil náš posel. Nepřijali správné stanovisko. Rozhodně ne.
Opevnila jsem Orthank magickou hradbou a pak začala přemýšlet nad tím, jak to jen může být s tím Prstenem. Co takhle se podívat do palantíru? Výborný nápad, proč bych se já měla bát použít tento mocný nástroj? Podívala jsem se a pochopila. Vidoucí kámen mi místo pravdy zjevil temnou vizi … ta bolest! Jediný pohled, který mě zranil. Získám Prsten i bez pomoci palantíru! Kde jsou mí skurut-hai? Vyhlédnu z Orthanku a už je vidím. Támhle poblíž Lórienu pobíjí skřeti elfy. A kdopak je podporuje? Jsou jedineční, mí bojoví skurut-hai. Na ty jen tak někdo nezapomene.
Tak že bych se ještě jednou podívala do palantíru? Může se vzpírat napoprvé, ale ne navždy. Néééééééé, už zase. Vize ještě temnější než ta předtím. Kašlu na palantír. Tyhle Númenorejské vynálezy mají sice velkou reklamu, ale funkčnost zřejmě pokulhává za pověstí.

Drobné potyčky na Středozemi mezitím přerostly v otevřenou válku. Na čí straně bojovala má armáda? Naposledy se zapojili v boji proti elfům, ačkoli se zdálo, že spolubojující skřeti nám zrovna nedůvěřovali.
V té době už Sauron nabyl skutečně hrozivé síly, znovu povstali nazhgúlové a skřeti se vydali dobýt Gondor a Rohan. Z této války nemám mnoho zpráv, protože mí skurut-hai zrovna bojovali jinde. Pro změnu proti skřetům a Haradským.
V jednu chvíli mi posel přinesl zprávu, že Minas Tirith padla, že Rohan je na tom skutečně špatně, a že Gandalf v této válce téměř padl. Nemrzelo mě to, spíš mě stále více přepadala neodbytná myšlenka: Kde je Prsten?
Znova jsem nahlédla do palantíru. Znova, znova jen temnota, má životní síla mě tentokrát téměř opustila. Ale nevzdala jsem se. Z Orthanku jsem se sledovala zoufalý boj elfů, při ochraně zlatého lesa. Skřetů bylo mnoho, přesto to vypadalo na dlouhý boj. Tento pohled mě (kromě lehkého zadostiučinění) opět naplnil touhou zjistit, kde je Prsten.
Počtvrté nahlédla jsem do palantíru. Tentokrát se mi zjevila vize: jako v mlze spatřila jsem postavu nesoucí Prsten. Byla to malá postavička, snad v bílé. Než palantír opět skryl celý obraz, stačila jsem poznat, že to byla žena.

Cesty kolem Železného pasu jsme strážili víc než kdykoli předtím, díky naší pozici nám nemohlo nic ujít. Žádná žena či dívka nám nemohla proklouznout, pocestní byli zpovídáni, ovšem bezúspěšně, nic nevěděl ani Gríma, můj věrný služebník mezi hraničáři.
Zatímco Lórienští stále bojovali o svou zemi, povstala znovu vojska Gondoru a rozhodla se vrátit Mordoru ránu. I podpořili jsme Gondor a strhlo se dlouhé dobývání Mordoru.
Jak moc jsem toušila zjistit, kde se nachází ta postavička s Prstenem! I nahlédla jsem do palantíru. Opět mě zradil, upil mého života i mé magické síly. Věděla jsem, že příští pohled do toho prokletého kamene by znamenal smrt.

Válka o Mordor mě už pomalu přestávala bavit, skurut-hai v ní bojovali už příliš dlouho. Že bychom pomohli spojencům dovést vleklé dobývání do konce, porazit Saurona? Co by se pak stalo s Prstenem? Tak jsem uvažovala, když tu přišla k Orthanku podivná delegace. Tušila jsem, že v Morii žije nějaké fakt velké zvíře – a on to byl balrog. Ale nevzbudil se do dobrých časů. Trpaslíci se (zřejmě ze sentimentu) rozhodli, že dobyjí Morii. Balrog chtěl naši pomoc, žádal nás o spojenectví. Protože válka o Mordor se skutečně táhla už příliš dlouho, rozhodnutí bylo snadné. Přímo z Mordoru se jednotky skurutů přesunuly k Morii a pokračovali prakticky plynule v boji.
Stále se ke mně nedonesla žádná zpráva ohledně Prstenu nebo té malé dívce v bílém, ovšem špehové mi přinesli jinou zvěst. Mluvili o dívce, která vlastní další palantír. Jaká byla má radost! Orthancký palantír, do jehož hlubin jsem již pětkrát nahlédla, mi tolikrát vzdoroval, ale nový kámen jsem byla připravena ovládnout svou mocí. Dohnala jsem dívku s palantírem, vysvětlila jí vědecký význam mého zkoumání těchto … hmm řekněme řemeslných výrobků a palantír byl můj. Jaká radost! Nahlédla jsem do něj a… a nic, opět temnota, stíny, které mě zranily. Ech k Morgothovi, už mě ten stereotyp přestával bavit. Mé rány na duši se tedy rychle zacelily a já upřela svůj zrak do kamene. Teď jsem to viděla zcela jasně. Gandalf, ten mizera tajnůskář, zrádce Gandalf vedl dívku s Prstenem. Vize skončila a já svolala skurut-hai, kteří teď měli jediný úkol. Najít Gandalfa i dívku, zajmout je, zabít, bude-li to bezpečnější, vzít to, co nesou. Střežit hranice Mordoru, sledovat všechny pláně Středozemě. Ani tyto hlídky však nic nespatřily, protože dědek šedivá seděl v Lórienu. Řekla mi to elfka, kterou skurut-hai zajali. Prsten na dosah ruky, v Lórienu. Vypravila jsem se tam, připravená navrhnout mír a přátelství Celebornovi, ačkoliv jsem tušila, že mi nebude přívětivě nakloněn.

Do Lórienu mě vpustili, čekal tam Gandalf, kolem něj nějací trpaslíci, jeden Rohir, krok za ním stála jakási dívka. Promluvila jsem na ně mírně, hovoříc o osudu Středozemě, ale je nezajímala má slova. Bojovníci kolem šedého blázna jakoby čekali na znamení. Gandalf pokývl hlavou a pak… Pak jsem zemřela zasažena čtyřmi čepelemi. Tenhle Prsten se mi fakt nevyplatil.

Zpráva, že má matka Saruman je po smrti, mě dostihla na cestách. Vrátila jsem se do rodného Orthanku, kde kapitán Uglúk formoval další výpravu za Prstenem. V té první už měli Prsten na dosah ruky, ovšem uklouzl jim nějakým mizerným trikem.

Spojili jsme se s balrogem a Morijskými skřety, což nebylo sice tak úplně naším cílem, ale mezi námi už nebyl nikdo natolik silný, aby mohl Prsten uchvátit.
Hobitku naposledy viděli někde mezi Haradem a Roklinkou. Široký lán země, ale přešli jsme jej a nikde ji tam nepotkali. No jistě, seděla v Roklince. Začali jsme Roklinku dobývat, jenže nešlo to naráz. K našemu bojišti se blížili Sauronovi skřeti. Nevím, jestli vůbec věděli, o co v této bitvě jde. Jejich velitelé to snad aspoň tušili.
V Roklince zatím Elrond přijal Prsten a po dobré úvaze si jej nasadil. Nestal se Pánem Prstenů. Stal se Sauronovým leníkem, prstenovým přízrakem. Ten den asi pro elfy nebyl šťastným.
Armády elfů, lidí a trpaslíků se v poslední marné snaze seřadili proti Sauronovi a jeho skřetům, Morijským, Haradským a nám. Plán bitvy byl jasný. Nejdřív vybijeme bílou stranu a pak se společně s Morii a Haradem vrhneme na Sauronovce. A my, věrní Sarumanovci, jsme věděli, jak to bude pokračovt dál. Pak už bude vítezství jen naše.

Byl to dobrý plán. Bílá strana nemohla vzdorovat takovému náporu a padla. Nad bitevním polem se rozlehly dva výkřiky: „Hurááá!“, následovaný pokřikem: „Na černé!“. Pak nás Harad zradil.