Poslední varování přišlo ve čtvrtek 10. června po setmění. Hektolitry vody doprovázeny zuřivým větrem a strašlivými blesky se snažily spláchnout hrstku vetřelců krčících se pod křídly unaveného orla (jinak žlutého Wartburga) do nedalekého rybníka, leč neúspěšně. V naději, že se živel přece jen uklidní a s příchodem Vilyi se ho podaří na pár dní zkrotit, zde nešťastná trojice přečkala do rozbřesku. I já, když jsem ráno vyjížděl na svém oři (jinak zelenofialovém bicyklu) jsem doufal, že mám situci pod kontrolou; temná mračna stahující se nad Mlžnými horami mě přesvědčila o opaku. Nedal jsem na sobě nic znát a to byl zřejmě dobrý tah, neboť obloha se do večera odvážila jen k několika testíkům v podobě lehkých
přeháněk. Mírně zachmuřen vydal jsem se prošlapávat cestu pro hobity, které jsem očekával v podvečer. Díky tomu, že jsem svým přátelům z Thorondorova rodu nevysvětlil dost jasně, kdy a kde budu potřebovat jejich služby, neukázalo se následující čtyři hodiny nad Roklinkou ani peříčko a já jsem se musel za nimi hnát až k hranicím samotného Mordoru (ta zpropadená ithilienská cesta byla v takovém stavu, že mi na ní dočista zchroml můj fialouš a následující dny jen přežvykoval seno ve stáji.) Na místo, kde jsem měl smluvenu schůzku s půlčíky, jsem dorazil pouze s hodinovým zpožděním, takže orel jen bleskově posbíral čtyři vystrašené postavičky a zamířili jsme do Rádovska. Organizovaná část zlých sil se mezitím dotrmácela do Mordoru, zatímco ta neorganizovaná využila nestřeženého okamžiku a zahladila všechny stopy, které jsem pečlivě zanechal pro hobity.

Když jsem se pak se čtyřmi, malými poutníky kousek za hranicemi Kraje loučil, těžko jsem mohl tušit, že se s nimi neshledám nejen večer v Roklince, ale nespatří je ani hospodský Máselník a marně bude čekat mohylový duch, ba dokonce i chudák Tom Bombadil, který ve svém slušivém oblečku tou dobou již drahnou chvíli stepoval u starého Vrbáka. Trochu pozdě jsem si uvědomil, že informace, podle které je má kdosi Čekat v hůrecké hospodě, je pro zbloudilé hobity v nočním lese jaksi nedostačující. To, že jsem ve spěchu nějak opomněl odevzdat té pravé postavě nejdůležitější předmět celé hry a Prsten se nadále spokojeně houpal zavěšen na mém krku, se zdál být v té chvíli opravdu jen nepodstatný detail.
Do Roklinky mezitím dorazil v doprovodu dolských trpaslíků starý dobrý Gandalf a nezbylo mu než se spolu s Aragornem zapojit do pátrání. Brzo však všechno přikryla noc temnější než Sarumanův stín, takže i nazgúlové, kdyby se přece jen odhodlali vzdat se za Prstenem, by nebyli úspěšnější než jejich protivníci. Nakonec se do Roklinky vrátil i Gandalf poté, co zanechal vrata Skákavého poníka posetá vzkazy a celou Hůrku pak obklopil několika naváděcími kouzly; půjčil si louč, neboť se zřejmě cítil příliš unaven na další magii, a odebral se do svého pokoje prozkoumat zásilku z Šedých přístavů, která kromě prstenu s velkým rubínem obsahovala také seznam nových kouzel, jež do něj vložili kovářští mistři od Moře. Snad si nepočínal při mihotavém světle louče dost obezřetně, snad byl příliš nedočkavý nebo Narya po dlouhé cestě příliš rozladěná, stalo se dílem okamžiku a vzácná práce starých kovářů se rozlomila v půli. Navíc jedna polovina v té chvíli zapadla na tak zastrčené místo, že ani s pomocí nejbystřejších elfů z mého domu jsme ji nenašli. Abychom vyrovnali tuto ztrátu na straně dobra, nezbylo mi než věnovat čaroději svůj prsten a doufat, že na jeho ruce nezpůsobí Vilya žádnou katastrofu. Gandalf se pak musel celu noc učit všechna nová kouzla sám.

Ještě před rozbřeskem jsem se vydal opět pátrat po půlčících. Přes moje nejčernější tušení přece jen přežili noc ve zdraví (po hobitím způsobu se vrátili do jejich oblíbené rádovské hospody) a díky množství cedulek rozsetých po lese nalezli cestu do Roklinky dříve, než jsem došel do Kraje a zpět. Zdálo se, že výprava může začít podle plánu a na potrvzení této doměnky dopadly první kapky. Než se sešla celá Družina, již z toho byl slušný deštík a jen husté listí stromů pod Mlžnými horami zabránilo tomu, aby všichni promokli na kůži dřív, než jsem jim stihnul popřát šťastnou cestu a vyslat směrem ke Caradhrasu. Pravda, mohl jsem Družinku ušetřit dalšího trápení při hledání cesty, kdybych jim dal jednu z těch lepších map, co máme v Roklince, ale musel jsem je trochu zdržet, neboť Morie byla teprv ve stavbě. Za ty dvě hodiny, o které se cesta protáhla, poznaly síly dobra, oslabeny takto o své elitní
bojovníky, co je to růst Stínu. Děs z Prstenových přízraků, kterým se v Gondoru ani v Rohanu nikdo nemohl přímo postavit, a lstivost Sauronovych vojevůdců způsobila takový rozvrat v Jižním království, že Minas Tirith během několika hodin asi třikrát padla střídavě do rukou jedné a druhé armády. Na druhé straně Rohanským se podařilo dobýt Železný pas ještě před tím, než byl vystavěn, a Saruman byl tak odsouzen do role podivného zádumčivého poutníka mezi Minas Tirith a Barad-dur. Do toho všeho nepřetržitě bušil déšť.

Poté, co Aragorn musel na Durinově můstku zastoupit Gandalfa a sám srazit Balroga do propasti, dospěla družinka konečně do Lórienu, který byl k jejich údivu navlas podobný Roklince (vždyť pro mnohé je elf jako elf). Po posilnění několika dávkami lembasu se vydala na pomoc Rohanu. Cestou, zřejmě úplnou náhodou, narazila na skupinku spřátelených entů a hobiti spolu s Gandalfem a Legolasem ihned využili jejich ochrany. Nevadilo jim, že nenesou enti je, nýbrž naopak, a vydali se decimovat skřeti pluky. Minas Tirith byla opět v obležení a Sauronova armáda se vydávala na poslední tažení proti Edorasu a Helmovu žlebu. Ke střetu došlo kousek od soutoku Sněžné s Entvou a byla to řež hodná númenorejských kronik. Saruman si zapojil tím, že s několika naverbovanými vojáky působil zmatek střídavě na té či oné straně. Vládcové přestěhovali své pevnosti do bezprostřední blízkosti bojiště a tak se mnozí válečníci se vrátili během bitvy třeba třikrát s novými životy. Do toho enti a nazgúlové
… prostě si všichni včetně mne přišli na své. To snad způsobilo, že jsem jako příčina všech nedostatků nebyl nakonec nabodnut na kůl a upečen. Beztak bylo všechno dřevo mokré.

Váš Elrond Půlelf