21
Zář

Pán Prstenů 1992/2

   Vložil/a: Entony   Do rubriky Pán Prstenů | 1 289x prohlédnuto.

ARAGORNOVY PAMĚTI

Byl to mimořádně teplý den. Už od rána slunce pražilo, až člověk málem záviděl Sauronovi ten stín v Mordoru, a já čekal u cesty na hobity. Seděl jsem ve stínu mohutného stromu a zlomeným Andúrilem, mečem, jež měl být zkut, jsem si čistil nehty. Zaujat prací jsem si ani nevšiml, že někdo
přišel. Najednou se nade mnou ozvalo tiché hobití zakašlání:

„Ehm… dobrý den…!

Pěkně to se mnou škubnulo, ale nedal jsem na sobě nic znát, ani jsem nezvedl zrak:

„To je dost, že jdete, už tu na vás čekám,“ řekl jsem pokud možno drsně, aby bylo, hned od začátku jasno, kdo tu bude poroučet. Hobiti jsou totiž podle nás, Dúnadanů, zhýčkaná pakáž, která umí jen jíst, pít, spát, kouřit a dělat problémy. Nebýt Gandalfa, nikdy bych nešel do akce s takovými
společníky.

Dalších několik minut strávili hobiti rozpačitým přešlapováním a pokašláváním a já tím, že jsem si vytřepával z mé vysoké boty ježka, který mě tam už několik dní píchal. Teprve pak jsem je uznal za hodny pohledu. Byli čtyři, jeden hobitovatější než druhý a třetí než čtvrtý. Pak jsem je stručně zasvětil do nejbližších plánů:

„Jdeme!“

A šli jsme. Tedy, spíš se ploužili, hobiti mají totiž hrozně krátké nohy. Sem tam jsem je napomenul, aby se chovali tišeji, spíš pro udržení autority. Z jejich žvatlání jsem časem vyrozuměl, jak se který jmenuje. Poněkud vytáhlejší Pipin, dost zženštilý Smíšek, ubreptaný Sam a ze všech
nejprotivnější Frodo.

Když jsme se dostali do nebezpečnějších krajů, přikázal jsem jim zmlknout úplně. Veškerá komunikace v naší družince byla omezena na to, že jsem občas zašeptal: „Nazgúl nalevo ve škarpě… napravo dva na stromě… aúúú… zatracenej šutr… pssst… buďte zticha nebo si nás všimnou…“

Když jsme došli na obzvláště nepříjemné místo plné much a komárů, vybral jsem pokud možno hodně trnitý keř a řekl hobitům, ať si tam vlezou a počkají na mě. Že si jako půjdu nechat zkout Andúril a po cestě natrhám něco athelasu. Že nemají vylízat, mluvit nahlas, kouřit, mlaskat a pokud možno co
nejmíň dýchat. A odešel jsem, zanechav je neveselé náladě a hmyzu.

Jako vždy jsem se vydal přímo za nosem, protože hraničáři znají v místní krajině každý balvan či strom, takže v ní prakticky nemohu zabloudit. Jako vždy jsem byl po čase překvapen, jak je možné, že ještě existují místa, kde jsem v životě nebyl. Po dlouhém bloudění jsem se zaradoval, když jsem se
konečně spatřil známá místa, bohužel to byla místa, která jsem poznal asi před hodinou, když jsem tudy procházel poprvé. Po několika kolečkách jsem konečně našel tu správnou cestu. Poznal jsem ji podle toho, že byla plná nazgúlů, takže jsem musel jít pomalu a opatrně, abych na nějakého nešlápl.

Athelasu se toho roku moc neurodilo, jen pár dávek, pokusím se s ním šetřit a co zbude, to výhodně prodám Elrondovým lidem v Roklince, spousta z nich je již na athelasu závislá a za dávku jsou ochotní zaplatit cokoliv.

Andúril mi zkovali a dokonce nabrousili, což mi dělalo zpočátku problémy, neboť jsem se nemohl zbavit dlouholetého zlozvyku škrábat se s ním za uchem. Ale co, jizvy na tváři muže působí bojovným dojmem.

Cestu zpátky jsem znal, takže jsem se svižně vydal přímo za nosem, protože jsem tuto krajiny před chvílí prochodil křížem krážem. Takže mě zase překvapilo, když jsem se ocitnul na neznámém místě. Ke keřům s hobity jsem se nakonec dostal nečekaně z druhé strany. Hobiti právě hráli svou oblíbenou hru na Strukavce, jejíž pravidla jsem nepochopil, a která spočívala v tom že lítali po lese a křičeli. Taktně jsem Froda upozornil, že nesplnili mé instrukce. Když mu přestala téci krev z nosu, vydali jsme se na další cestu.

Hobitům jsem navrhl, že bude lepší, když půjdou lesem a já po cestě, abych na sebe poutal pozornost nazgulů. Takže jsem se volným procházkovým krokem vydal k Roklince, zatímco hobiti si razili cestu klestím, přeskakovali vývraty, prodírali se stády zvěře. Když už jsem se pomalu začínal nudit, objevili se na cestě proti mně dva nazgulové, z nichž jeden byl sám král nazgulů. Zaradoval jsem se a začal na nazguly dělat sprosté posunky, čímž jsem upoutal jejich pozornost a hobiti měli čas zmizet. K
pořádnému boji nakonec bohužel nedošlo, nazgulové jen pobíhali okolo mě, syčeli, prskali a divně se kroutili. Nudili mě. Tak jsem šel pryč.

Hobiti se schovali tak důkladně, že jsem je hledal aspoň hodinu. Asi bych je nenašel vůbec, kdyby to vydrželi a nezačali zase hrát Strukavce. Na mohylových vrších si hobiti v úschovně zavazadel vyzvedli meče a kouzla a došli jsme do Roklinky. Tam jsem poprvé spatřil síly Dobra. Zrovna zapíjeli
likvidaci dvou nazgúlů. Několik mladých elfích hochů oplakávalo svého milého Legolasíčka, který přitom padl.

Po krátké poradě, ve které jsem zdůraznil přítomným některé rysy hobití povahy, jsme se rozhodli, že Froda i s prstenem ukryjeme na vysoké věži a sami půjdeme připravit půdu pro vhození prstenu do Orodruiny, nejlépe tím, že pobijeme všechny nazgúly.

Vysvětlil jsem Frodovi, jak je pro něj důležité, aby zůstal na věži a nevycházel ven, protože i kdyby ho náhodou nazgulové nechytili, tak dostane výprask od nás. Kývnul, jako že poslechne, takže bylo jasné, že neposlechne. Ale co se dalo dělat.

A pak se konečně začalo něco dít. Kdo si ještě nezkusil zabít ani jednoho nazgúla, nikdy nepochopí, jak krásný pocit je pobíhat mezi nimi a řezat do nich mečem. Zrovna když jsem vbyl v nejlepším, tak řekli kluci:

„Konec zábavy, už jsme dávno měli být v Morii.“

Vrhl jsem poslední smutný pohled na bojiště a nerad odešel. Slíbil jsem, že se vrátím hned, jak budu mít čas. Teď jsme ale museli hledat cestu do Morie. Vyrazili jsme čtyři, já se dvěma muži a ještě s jednou bojovnicí, jejíž jméno jsem si nezapamatoval, ale vůbec to na ní nebylo to nejdůležitější.

Během hledání jsme odeslali jednoho bojovníka zpět k ostatním se zprávami o poloze nazgúlů. Pak jsem konečně spatřil místo, odkud je to do Morie co by Silmarilem dohodil. Někdo bude muset dojít pro ostatní. Onen bojovník, jmenoval se tuším nějak …mir, náhle řekl, že mu není dobře a že zůstane tady, mizera. Ženu přece nepošleme, tak to zbylo na mě. Oni si vylezli do koruny košatého posedu a já naštvaně vyrazil na cestu, během které mi moje fantazie líčila, co se tam nahoře asi děje a jak je …mirovi špatně.

Náhle se na obzoru objevily hordy Sarumanových skřetů. Zaradoval jsem se, pobil jich asi pět šest stovek a hned mi bylo líp. Po tomto malém incidentu jsem se již bez problémů dostal k našim a zavedl je do Morie. Tam jsme chvíli hledali Balroga, dokud se sám neukázal, celý zahalen v syčících
plamenech, a že jako bude bojovat s Gandalfem. Načež Gandalf vyvolal mocné kouzlo na zabíjení Balrogů a on naštvaně umřel.

  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
Tento záznam byl vložen v Pondělí, Září 21st, 1992 v 14.18 hodin do rubriky Pán Prstenů. Jakékoliv komentáře k tomuto článku můžete sledovat pomocí RSS 2.0 vysílače. Pokud chcete můžete zde zanechat svůj komentář.

Zde můžeš zanechat svůj komentář.

Jméno (*)
Mail (will not be published) (*)
URI
Komentář