Uáá, uííí, uéééé …fňa.
To máme ale krásný hobití den. Takhle si někam lehnout na sluníčko; ale když už si nás pan Frodo vybral, abychom ho doprovázeli na jeho pouti – kam že to vlastně chtěl jít? No to je jedno, taková malá procházka nám jistě neuškodí. Tak abychom šli.

Jéje, co to tam na nás čeká? Nevypadalo to nebezpečně a představilo se to jako Aragorn. Že nám teď nemůže být nijak užitečný (přý jen kvůli tomu, že nemá kouzla a meč), tak ať si zalezeme někam do křoví a počkáme na něho. A pak že neumí kouzlit, když zmizí jako pára a dvě hodiny po něm není vidu ani slechu.

Jeho návrat byl o to hlučnější. Přestože se tvářil skoro udýchaně, chtěl hned vyrazit. Další cesta probíhala celkem klidně, Aragorn si sice pořád něco začínal s nějakýma nazgúlama, tak jsme si zalezli do křoví a počkali, až se uklidní a připojí se zas k nám.

Trvalo mu to trošku déle, není proto divu, že jsme Mohylového ducha už doma nestihli (asi ho těch pár set let čekání na nás omrzelo). Vzali jsme si tedy meče a kouzla a vydali se do nedaleké Roklinky, s lákavými mísami a plnými poháry před očima.

Zůstalo však jen u snů a představ. Vůbec se k nám nechovali tak uctivě, jak se k Tomu, kdo nese Prsten, sluší a patří. Pana Froda a Sama někam odložili a nás velkomyslně vzali s sebou do boje jako návnadu pro nazgúly. Družina byla početná, ale zřejmě ne dost – prý se napřed půjde do
Šedých přístavů pro Éowyn (proč ne, je to celkem při cestě) a teprve pak přes Morii do Lórienu. A aby to nebylo zase tak jednoduché, pošleme napřed předsunutou hlídku. (Další hodinka zpoždění nám přece neuškodí.)

Éowyn jsme nenašli, zato jsme se mohli vyspat při čekání na ty „průzkumníky“. Prozkoumali, že existuje nejen Morie, ale i skřeti. Ti se nám ovšem v dalším postupu ani nepokusili bránit, zdržoval jen Balrog, že prý si chce zabojovat. (Někteří tvorové mají opravdu zvláštní záliby.) Žaludek se
mi už pomalu začínal bouřit, když se nám do cesty připletli zase ti skřeti. Tentokrát jsme měl smůlu – zabili mě.

Moje duše se pak spolu s ostatními odebrala do Lórienu, kde získala novou podobu, pro změnu ženskou. Zpočátku ji sice jako součást karavany považovali za soumara, ale pak se z ní stala pravá bojovnice.

Při nočním nájezdu na Mordor se dostala téměř k Orodruině, kde doslova narazila nejen na Aragorna, ale i na pohřešované hobity. Nikým nerušeni se tu cpali a docela nahlas uvažovali o tom, kde se vlastně nalézají.

Marně se pokoušela oba dotyčné nějak utišit, stejně by už bylo pozdě. O kousek níž ležel Glum a dva krvežízniví nazgúlové. Jakmile se Frodo, vyplašen silným světlem, postavil, Glum po něm skočil a bylo po Prstenu. Místo toho, aby se někam uklidil, začal Frodo až příliš hlasitě sdělovat Samovi, co ho potkalo, a tím nevědomky upozornil i všechny nezúčastněné na svou a Prstenovu přítomnost v Mordoru. Přesto ještě byla jakási mrňavá naděje, že se silám Dobra podaří situaci zachránit.

V Lórienu se ale nenašel téměř nikdo ochotný vůbec vylézt ze spacáku, natožpak vydat se do Morie chytat Gluma. Ani Galadriel s Gandalfem nebyli na svých místech. Bojovnice se proto za Boromirova doprovodu vydala zpátky do Mordoru, dohodnout se s Aragornem na dalším postupu. I když Prsten byl už v rukou Nepřítele, přecejen se rozhodli, že se pokusí Mordorskou zástavu získat sami. Sauron se svými přívrženci však považoval celou válku za skončenou (asi se jim už chtělo spát) a všechny tři přesvědčil, aby se v klidu odebrali na svá lůžka do Lórienu.

Pro ně byla tedy celá záležitost uzavřená, ne tak pro ostatní, které při svém návratu vyburcovala Galadriel s Gandalfem. Nevěděli totiž, co se během jejich výpravy pro vodu přesně událo, a mysleli si, že snad ještě někde chytí Gluma.

Časem se ale i jejich vražedné choutky utišily a oni rovněž s pocitem rozhořčení ulehli ke spánku.

Jako každá pořádná válka, i tato vlastně definitivně neskončila a všichni zvítězili. Dobře jim tak.

Balrog

Morie je krásné místo, snad jedno z nejhezčích na tomto světě. Balrog, který jí vládne měl spoustu času si své panství důkladně prohlédnout. Množství skal a vyvrácených stromů, za údolíčkem Stříberky stráň doslova zanesena záplavou listů.

Balrog byl dobře připraven. Od mohylového ducha věděl, že již přišel čas a „Ten který nese prsten“ je na cestě a půjde přes Morii. Bylo však ještě brzy a chvíle odpočinku nikomu neuškodí. Usnul. Nedá se říct jak dlouho spal, ale když procitnul a nic se nedělo došla mu trpělivost. Mordor byl
nedaleko a tak si tam pán Morie zašel na kus řeči. Pod Temnou věží se válelo několik skřetů a Nazgulů. Nakonec však na vybavování nebylo mnoho času, protože záhy přiběhli špehové a hlásili, že Společenstvo překročilo hranice Morie. Nastala Barogova chvíle. Jako blesk se řítil do Morie.

Morie je sice velká, ale hlavní cesta je tam pouze jedna. Společenstvo však tuto skutečnost ignorovalo, takže se střetli úplně jinde než kde to bylo původně naplánováno.

Balrog pozvednul svůj ohnivý meč a zvolal: „Jsem Balrog – pán Morie a vyzývám tebe Gandalfe šedý na souboj!“ Gandalf předstoupil před ostatní, jako by je chtěl chránit svým tělem a pozvednul hůl. Balrog považoval toto gesto za přijetou výzvu a vrhnul se vpřed. Jaké však bylo jeho překvapení,
když místo čestného souboje se z Gandalfových úst ozvalo mocné slovo a z jeho hole vyšlehl ničivý oheň, který zasáhl útočící tělo veškerou svou ničivou energií. Proti tomuto kouzlu byl Balrog bezmocný. Ještě než se jeho mysl zřítila do hlubin smrti zaslechl kouzelníkova slova: „Přece nebudu
riskovat.“

Jediný, kdo sledoval celou tuto událost, nepozorován a nikým nespatřen se krčil ve své skrýši a čekal na svou příležitost, Glum.