Pán Prstenů 1995

Bitva armád na motivy Pána prstenů, skoro tak, jak ji viděla poslední z pěti pojmenovaných postav gondorského lidu.



Časové odkazy, hlavně nepřátelských pohybů, by měly být v pořádku, jelikož jsem své poznatky setřídil pomocí mohutné žranice, která byla pořádána na oslavu dobré hry v sobotu večer v hospodě, za účasti: Prvního nazgůla, obrovitého Janka, který spořádal mísu fazolí a začal mít hlad; Třetího nazgůla, menšího, dlouhé černé vlasy s orlím perem a chodící v kroužkové košili; pravděpodobně pátého nazgůla — menší blonďák; osmého nazgůla, dlouhé blond vlasy, (první správce Minas Morgul); skřeta, kterému při zkoušce trpasličí sekera proťala štít i ruku a který se bil se stříbrným obouručákem v jedné ruce; Boromira, udatného nepřímého zástupce Gondoru, který skvěle bojoval do naprostého vyčerání přesto, že ho družinka odmítla mít ve svém středu; a mě, rytíře Gondoru, muže v černých nohavicích, červeném prošívanci, šedém „vycpávaném“ brnění a s úzkým krvavě rudým a chybně podceňovaným obouručákem (třináct ověřených vítězství proti pěti ztracených v boji kromě těch, ztracených kouzlem a zradou.) Tedy opravdu „vybraná“ společnost. Dále jsou informace ověřeny a doplněny řadovým skurut-hai z vlaku do Přerova.



Všechno to začalo při dělení vojsk bílé strany na Trpaslíky, Rohanské jezdce, Elfy, Důnadany a Gondorské muže. Pouhou náhodou jsem se já, nepřihlášený účastník, stal vyvoleným nástupcem za pojmenovaného, který nepřijel. Nevím, podle čeho mě náš pán, „bílý“ organizátor Karel, nezranitelný vládce Minas Tirith, vybral, myslel si prý, že jsem dobrý šermíř, ačkoliv mě nemohl vidět bojovat (nedržel jsem meč přinejmenším jedenáct let, od svých osmi, kdy jsme se šavlovali bez jakýchkoliv regulí na vesnici vším možným, od hokejek, přes obouruční palice a opravdové chodské čakany (!!!) až po broušené novodurové házecí nože a oštěpy s železnou trubkou na konci; náhodný výčet zranění: přelámaná žebra, rozbité hlavy, probodená stehna, naštípnuté obratle atd. Proto DĚKUJI za šerm s pravidly). Ani byste nevěřili, jak se mi po Karlově hlášení, jestli bych si nechtěl zahrát jmenovanou postavu, k němu zvedly sympatie a rozhodnutí nezklamat ho. (Povedlo se mi to Karle?)



Potom nás Gondorské Karel odvedl na místo, kde vzniklo Minas Tirith. Při rozdělování mužů na elitu a zbytek si do sloupce těch, kdo uměli šermovat, stoupl Faramir a Imrahil; do řady k těm, kdo už držel meč v ruce jsem si stoupl sám; a ten zbytek, jedenáct mužů — nedrželi ještě meč nikdy! Karel se zachmuřil. K Imrahilovi přidělil mě a pět vojáků a zbytek si ponechal. Nedaleko jsme založili Dol Amroth. Imrahil, mimochodem hrála ho krásná Jana, malá dívka s velkými zkušenostmi a obdivuhodnou odvahou, otevřela obálku, kterou jsme dostali na začátku a naši věž zachvátil mor. Po přestátí morové rány, která nás stála sedm životů, jsme se plni nadšení vydali na průzkum terénu. Úkol zněl, objevit spřátelené věže. Do akce Imrahil vybral mě, snad ze sympatií k mému obouručáku, a tři vojáky. Na věži zůstala jedna pojmenovaná a jedna řadová postava. K hraniční silnici jsme se dostali až po jednom úprku zpátky, protože byla napadena Minas Tirith asi třicet minut po zahájení hry. Na skalách jsme zahlédli dva skřety, ale nechali jsme je být, byli příliš vysoko a hned prchli.



Play script 1.

Velmi vysokou travou postupovalo pět zvědů. Nesli jen své zbraně a nervy napjaté k prasknutí. Postupovali k silnici, kterou už dávno ovládl nepřítel. Potvrzovaly to stopy bezohledných kol, které rozrývaly cestu v kaňony, které se teď změnily v bažinaté strouhy. Oblečeni byli velmi lehce, žádné brnění ani velké zásoby netížili jejich bedra. Přesto se zde necítili právě nejlépe. Na to jich bylo málo, příliš málo… Jejich úkol byl zjistit cokoliv, co by vysvětlovalo sníženou aktivitu temných vojsk. Bylo naprosté ticho. Jako by někdo nasával vzduch a pak ho chtěl v jednom okamžiku přeměnit ve vichřici a jí zpustošit svět… Padal déšť, nebo slzy stromů ? A opravdu to byly svítící oči, co zahlédli vysoko ve skalách ? Stop



Potom jsem se lehkovážně vydal na průzkum daleko od své jednotky směrem k hranicím Mordoru. Byl jsem asi dvěstě metrů daleko a vysoko v horách, když někdo zahlédl malého skřeta. (Skutečně malého (asi deset let), jsem proti tomu, aby byl do boje připušten tak mladý a malý hráč, znásobuje to šanci na zranění, neboť meče švihají ve výši jeho hlavy, mluvím z vlastní zkušenosti.) Vyběhli tedy zpoza stromů a chtěli ho krvelačně oddělat, jenže za ním na silnici se na ně ušklíblo dalších sedm skřetů. Já jsem nahoře slyšel pouze výkřiky a tak jsem se ještě fit rozeběhl dolů po úbočí kopce. Absolutně šílené skoky asi dva metry dlouhé, kámen nekámen, hlava nehlava, pak jsem nemohl zastavit, mě donesly až k postavám stojícím dole. Asi bych je rozrazil jak koule z katapultu, ale mnou způsobený hluk je varoval a oni se otočili. Ten pohled na ně mě zastavil líp než betonová zeď, absolutně nádherně pomalované exepláře s dekorovanou výstrojí a výzbrojí; byli naprosto dokonalí, skvělé.



Protože jsem přiběhl z jejich strany, jejich pohyby byly a několik sekund pomalejší. Tělem jsem vrazil do štítu a na dalším muži jsem získal první trofej. Byl jsem u svých. Nedostatečně nacvičená obrana nás odsoudila do série osobních soubojů rozhozených po lese. Naši nováčci se drželi dobře, už to vypadalo, že pět Gondořanů zažene na útěk osm mordorských. Jenže najednou se v ruce dvěma kvalitní šermířům objevily stříkačky a já první na řadě dostal dva zásahy kouzlem, další zapískal.



Zkrátka, byli to tři nižší nazgůlové, čtyři skřeti a jeden maličký skřet. Dva z mých mužů, myslím že i Imrahil, přišli o jeden život stříkačkou. Já o dva, tři naši nováčci s nulovou morálkou (Mordorský děs, myslím) museli opustit boj, já měl morálku ještě jednu a Imrahil dvě. Pomalu jsme ustupovali, když se na nás z vesela a s triumfálním řevem vrhlo sedm lidí. Dva z nich nám odevzdali trofeje, pak to přestalo jednoho nazgůla bavit a zapískal, já s nulovou morálkou jsem to vzal k věži a inkasoval dva zásahy do zad. Byl jsem mrtvý. Chtělo se mi řvát. Tryskem jsem to vzal pryč, když jsem si uvědomil, že když mě zasáhne jeden, nemůže mě hned zasáhnout druhý, ať žijou pravidla. Otočil jsem se, jenže morálka nula, kolem Imrahila na louce stálo sedm nepřátel, jediná šance byla doběhnout na věž, vzít zbylé lidi a „life“ a utíkat mu na pomoc. Doběhl jsem pozdě, Kruh se sevřel a Imrahil sebou vzal ještě dva, ale když ho chtěli zajmout, statečně volil smrt. Tak zahynul Imrahil, kéž bůh nedá nikomu zahynout hůře. V tomto boji jsme dobyli deset trofejí a ztratili jedenáct, hlavně u nováčků. Vypadá to jako velká porážka, také byla, ale později jsem se dozvěděl, že ti tři nazgůlové mířili na Morii, a tak, díky nám, stanulo proti trpaslíkům jenom šest nazgůlů a o čtyři skřety méně!



Tato nepříjemná potyčka měla drtivý dopad na mou skutečnou morálku. Za to, že jsem nebyl odvolán, vděčím zřejmě pouze Imrahilovi, který mi dokonce donesl jmenování jako správci věže.



Play script 2.

Zničeho nic se v zatáčce objevil jeden skřet. Zelené pláště splynuly s travou. Mužové na holé čepele položili své ruce. Byly maskované zelenou barvou. Když byl na stejné úrovni, nervy zvědů nevydržely neustálé vypětí a během okamžiku byl skřet zmasakrován. Vítězný výkřik odumřel na rtech, nyní smrtelně bledých mužů.



V zatáčce se totiž rozlehl dusot okovaných nohou a najednou se ojevilo množství skřetů. Ne, oči mužů se neupíraly na takovou chátru. Do morijských dolů byli skřeti vedeni třemi z nazgůlů. Tyto vysoké černé postavy zaútočily v čele svých lidí a chtěli vychutnat jatka, která tato situace slibovala. Představa smrti však zmobilizovala veškeré síly gondorských. S jistými problémy odráželi veškeré útoky nepřátel, ale pomalu ustupovali. Temný pán však přikázal spěchat a tato šarvátka už trvala příliš dlouho. Nazgůlové nechali šermování a ovanuli bojující svým černým dechem. Ti, kteří stáli proti nim, byli okamžitě dezorientováni a sraženi na kolena. S nesmírným vypětím však pozvihli své meče a se smrtelným odhodláním se vrhli do útoku. Vedoucí z nazgůlů náhle vydal svúj smrtící výkřik. Ubozí mužové gondorští, nedávno ještě orali pole a zpívali krásné písně a teď stáli proti protivníkům, na které jejich síly ani odhodlání nestačili. Smrtící výkřik jim zmrazil srdce a oni prostě museli prchnout! Chmurný úsměv však strnul na neviditelné tváři. Ne všichni z gondorských prchali před jeho hněvem. Dva nejodvážnější se strašným účinkem řádili mezi skřety a ač krvácejíce z četných ran, stále se jejich zbraně zakusovaly do nepřátelských těl a černé výpary stále rozrážel smrtelný chropot umírajících. Vedoucí nazgůl znovu, silněji vřískl. I skřetům, které výkřik měl spíše povzbudit, se podlomila kolena. Už jen jeden muž brání své prchající druhy. Nazgůlova sebedůvěra klesá. Nikdo, nikdo ještě nevydržel dva jeho výkřiky, to musí být jeden z jejich největších kapitánů. Imrahil, neboť to je on, stojí obklopen nepřátelským kruhem, který sbírá síly k poslednímu náporu. Vzduch prořízl děsivý šepot. Sražte jej živého…



Kruh se sevřel… Nazgůl se však neodvážil po smrti Imrahila pokračovat dál. Tato událost jej naplnila nejistotou, neví zda na silnici nebudou číhat další protivníci, a jeho síla není nevyčerpatená. Průvod se obrátil zpět. Stop



Chtěl jsem napravit reputaci. Vzal jsem dva z posádky na výpravu hledat spřátelené věže. Měli jsme totiž málo životů, dali jsme je dúnadanům a rohanským. Helmův žleb byl na místě tábořiště bílých, a my přišli právě, když se chystali na bitvu se Sarumanem. Rohanší skutečně upřímě přijali nabídnutou pomoc (poslal jsem ještě pro pár lidí). Kolem radostně poletoval Pán větrů, Vláďa Chvátil, a všechno vypadalo růžově, vojsko se řadilo, nás bylo víc, skutečně to vypadalo fajn. Já vůl. Nechal jsem svoje lidi chvíli o samotě s Pánem větrů a… Palča odtroubil začátek bitvy, odhodlaně jsem vykročil vstříc nepřátelům rozhodnut ukázat rohanským, že když přijdou Gondorší, jako by už vyhráli. Náhle mě zezadu někdo zabil, rozčarovaně jsem se otočil, Vláďa Chvátil se změnil na Sarumana a po mojí likvidaci sejmul ještě moje muže, několik Rohankých přijalo jméno bílé ruky, a jeden z mých se změnil taky. Bitva skončila pro Bílou fiaskem. Na otázku proč to udělal, mi dotyčný prozradil obrovskou novinku. Saruman je prý muž mnoha tváří a jazyků. Do pr…



Klesl jsem na nejhlubší dno s morálkou ale ovládl jsem se. stal se ze mě utajený berssekr, a nevěděl jsem jestli Sarumana sním syrového, nebo počkám až se uškvaří v oleji (objektivně musím uznat, že Vladimír Chvátil zahrál postavu Sarumana naprosto dokonale, balancoval na ostří nože, mezi bílou a černou stranou, on vlastně vyhrál černým války v údolí. Byl dokonalý tak, že bych ho bez výčitek zabildots )



Play script 3

Eomer stanul v čele chrabrých jezdců z Rohanu. A Forlong vedl těch pár mužů, které mohl Gondor postrádat. Rohanská jízda se rozvinula u Helmových vrat. Mnoho řad koní a několik útvarů pěších se po odtroubení vrhlo na nepřítele. Náhle dusot koní přehlušily smrtelné výkřiky ze zadních řad. Že by nepřítel zaútočil ze zálohy? Pravda byla mnohem děsivější. Mnoho mužů zradilo a zezadu se vrhli na své bratry, otce. Mezi prvními byl rozprášen oddíl pěších z Gondoru, i tu si zrada vybrala svou daň. Jen Forlong a několik mužů vyvázlo živých a bez zranění … nikdo. První řady sice vjely do nepřátelských vojů, ale bez dalších jezdců a podpory pěších se brzy staly jen potravou pro krkavce.



Toto byla zatím největší porážka rohanských. Nebylo možno myslet na pronásledování, i když se několik mužů, zaslepených vztekem, hnalo Sarumanovi za patami až k Orthanku. Saruman se stal velkou hrozbou, o to větší, že byl uprostřed území bílých a o jeho ďábelské činnosti se ještě mělo začít povídat. Stop



Po této bitvě (ekvivalent bitvy V Helmově žlebu) jsme rozčarovaní a demoralizovaní, a ve mně to vře.



Někdo vykřikne, že tam je Saruman a to je konec s morálkou. Nevím kdo „bouchnul“ první, ale najednou se po pěšině k Sarumanovu sídlu valí asi patnáct lidí, dupají a řvou jako by jich bylo sto, Já se už snad nekontroluji, nejen moje kanady šlapou prchajícímu Sarumanovi po krku. Ale uniká nám, přátelé uniká pod ochrannou clonou z šípů. Ne, na Orthank je nás skutečně málo a tak se hodně znechuceně stahujeme k rohanským.



Ti nám velkoryse nahradili ztracené životy a potom odpochodovali do Minas Tirith domluvit se s Karlem na dalším postupu. Karel mi již nenabídl další šanci, a tak jsem zkroušeně zůstal na věži a jal se hlídat poslední baštu Gondoru. (Dol Amroth a trpasličí Dol jsme kvůli nedostatku lidí zrušili.) Skoro všichni odešli bojovat do Rohanu. V této době bojovali Elfové a trpaslíci v Morii, prý to byla Jatka. Následně se vrátili Gondorští a já se slepým vztekem pozoroval prořídlé řady a zraněné. Saruman nepadl, prostě samé špatné zprávy. Já měl jenom čtyři trofeje, vařil jsem se. Karel to asi vycítil a nabídl mi vedení v následné bitvě u opuštěného Dol Amrothu (prostě proto, že už tam žádnou pojmenovanou postavu neměl) a dál mi slíbil jednu morálku, pokud vyhraju.



Přešla mě soudnost. V následné bitvě jsem povolil uzdu svému vzteku, rudý závoj přes oči, sám na pravém křídle, první v nepřátelských řadách, ne uměním, ale silou jsem zlikvidoval tři skřety a jednoho nazgůla, potom mně kdosi dostal, pak mě naši bílého zuřivostí odtáhli do tábora, uzdravený jsem ještě jednoho sejmul a když už nebylo koho sekat, rozhlídl jsem se po bojišti, bílí s přehledem vyhráli. Potom kdosi vykřikl, že padla Minas Tirith. Strhl jsem si morálku a protože jsem měl ještě jednu a byl pojmenovaný, zavelel jsem k návratu, a zpívaje naprosto nesmyslnou píseň jsem ochraptěl. Minas Tirith jsme našli prázdnou, dobytou, ale nehlídanou. Prohlásil jsem ji za obsazenou a s radostí jsem se uklidnil. Vrátila se mi morálka skutečná i ve hře, nosil jsem už tři.



Play script 4

Obzor se zaplnil černou, jednolitou masou. Oči mužů jsou plné zoufalého odhodlání. První z nepřátel jsou již podrobně vidět pouhým okem a tam, v dáli, stále přitékají další a další. Nad nimi poletuje několik černých stínů. Řady gondorských se ještě stáhly k sobě, jako by v jednotě hledaly záchranu. Skřeti se začínají šikovat, když v tom, těsně před útokem, se ozve jasný hlahol trubky. Na pomoc přátelům přicházejí Rohanští. Neb kdo odolá, jesliže gondorští teď padnou…



Pravé křídlo, složené ze všech obránců města, vede poslední z přítomných kapitánů, Forlong. Ne příliš štasný, ale stále ještě mocný bojovník. Nalevo jsou rohanští se svou pověstnou jízdou.



Skřeti zaútočili. Volná země mezi oběmi armádami se stává minulostí. Zvuk se zahltil cváláním koní a rezonuje dupotem statných nohou. Bílí nečekají na zkázu a sami se jí rozbíhají vstříc. Obě útočící vojska zahalila oblaka prachu, jen na pravém křídle, kde jsou mokřiny, je jasně vidět stav bitvy.



Oproti očekávání se početně slabší útok vedený Forlongem zakousl do té zmítající se masy jako hladový vlk. On sám na čele pomyslného kopí proniká do hloubi nepřátelské formace. Muži, kteří ho v sebevražedé euforii následují, se mění ve vraždící zabijáky s nekonečnou silou a devíti životy. Všichni odhodili štíty a do volné ruky vzali tesák, nebo svému meči udílejí drtivou průraznost obouruč. Tento boj neoplývá žádnou z šermířských fines ani grácií. Se strašně demoralizujícím účinkem proniká malá družina do srdce nepřátelské armády a bude srovnávat protivníky do bahna pod dupající nohy tak dlouho, dokud nebude sama srovnána.



A již se zdá, že je tento konec neodvratně očekává. Forlonga omráčila drtivá rána od velitele, když jeho meč uvízl v lebce jeho osobního strážce. Ale přesto, že z okraje útočícího klínu, jako z ledovce, když se pod nekonečnými nárazy vody hroutí jeden mohutý pilíř za druhým, se vylamuje několik krví zalitých mužů, ostatní se stahují kolem svého velitele a probírají ho k životu. Forlong se postavil na nejistých nohou. Pohled mírně zastřený, pancíř na mnoha místech proděravěný, ale živ. Už není třeba, aby se se svými muži vrhal do krvavé řeže, neboť skřeti s vřískotem prchají z prohrané bitvy.



Rohanští, kterým hroty kopí i břicha koní barví rudá krev, se rozjíždějí dobíjet uprchlíky. Forlong a jeho družina pomalu postupuje zpět k Minas Tirith, neboť se dostavilo vyčerpání a všechny rezervy jsou vybrány do dna. Každý z nich má celé paže, čelní pancíř, nohy až po stehna zabarvené jednolitou vrstvou rudé kaše a každý krvácí aspoň z tuctu ran. Před nimi jedou vozy plné těžce raněných. A své mrtvé zítra pohřbí do kamenné mohyly na památku tohoto okamžiku příštím pokolením, pokud ještě nějaké budou počata.



Není to návrat vítězné armády. Třetina jich padla a třetina je těžce zraněna a přesto, že pobili ohromné množství skřetů, dobře ví, že je to jen první předvoj, který přišel prověřit jejich bdělost, a že je čeká mnoho bitev, mají-li přežít.

Stop



Potom přišly zprávy, že družinka se pokouší přejít hranice Mordoru. Bylo třeba odlákat pozornost. Legolas, Bohomir, já a sedm Gondořanů jsme byli vysláni proti Minas Morgul.



Husím pochodem jsme se opatrně přiblížili k pevnosti, která byla vklíněna mezi imaginárními skalami. Hlídal ji jeden skřet. Co skřet, skřítek, takový malinkatý, prťatý, sám… (pardon, nechal jsem se unést). Pohledem jsem zkontroloval, zda je nás opravdu deset vojáků, mohutných a velice dobře vyzbrojených. Samozřejmě ve srovnání s jeho ubohou šavličkou. Velice suveréně jsme se chystali zabrat tuto pevnost, jenže. Pro nějaké nesrovnalosti s obléhací vlajkou (neměli jsme ji, ale to měl vyřešit Karel pomocí vysílačky. Určitě to vyřešil, ale ten skřet to prostě nevěděl.) jsme tam nemohli vstoupit.



Tak jsme se vesele hádali. Čas vesele ubíhal a kde se vzal, tu se vzal, zvesela přiletěl nazgůl. (trojka?) My jsme se už tak vesele netvářili a nazgůl, přestože stále vesele lítal okolo, se neodvážil zatím přistát. Protože byl (čistě teoreticky) taky smrtelný a pak by mu zas tak veselo nebylo. No a k dovršení všeho veselého se začali do pevnosti trousit po malých skupinkách veselí skřeti.



To víte, sledoval jsem vše s klidem. Tam přichází tři, tam jeden, tam pět, tam čtyři, tu přichází jeden lučišník, tam se s kopce řítí pár nádherně rohatých skurut-hai, no a nás je přece deset. Kruci vlastně JEN deset. Právě jsem si to uvědomil, když veselý nagůl vesele přistál a s veselým výrazem zaskuhral nějaké kouzlo. Já jsem už chtěl zkušeně odevzdat morálku, ale naštěstí se objevil mezi námi jeden koumák. Omluvte čistě civilní citaci „Hele, ukaš mi ten papír s popisem kouzla, (na to jsme měli právo) nevím jestli nekecáš.“ Náš veselý nazgůl začal šacovat veselou kroužkovou košili. Kupodivu neměla kapsy. No a z toho vyplývá, že ten papír v kapse nebyl. No a když tam nebyl, tak jak jsme měli vědět, že je to nazgůl. Že.



Tak se ohlédl dozadu, a když uviděl napěchovanou pevnost tak, že hrozila plastickou deformací, jeho veselou tvář opět navštívil veselý úsměv. S odstupem času, myslím, že mě tehdy napadl naprosto nečekaný a geniální nápad. Zařval jsem „ústup“. Musím uznat, že napoprvé (a taky naposledy) jsme ustoupili naprosto vesele, totiž spořádaně (jednalo se taky maximálně o dvacetsedm kroků). Seskupili jsme se za jakoby vyschlým řečištěm, které se táhlo po směru naší ústupové cesty. Boromir a já jsme stáli nejblíže k Minas Morguli (to znamená nejdál od naší věže. (( náhodou to tak bylo.)))



Dáin a ještě dva, o nic méně chrabří trpaslíci (rozuměj rasou, ne postavou), spolu s asi dvěma rohanskými si vybrali naštěstí tuto chvíli k posílení našich řad. Polonahý Dáin se přiřadil na špici k nám dvěma kapitánům. Své muže (trpaslíky, kteří testovali novodobý chránič rukou) strategicky rozmístil po kraji strouhy. Dlužno dodat, že to všechno nezměnilo veselý škleb na tváři protivníkú. Stále to bylo dva na jednoho. No pak si pamatuji jen boj tří šílenců proti Nazgůlovi, lučišníkovi a třem skřetům. Podařilo se jim sice na našem konci překročit strouhu, ale přes balvan se nedostali. Nazgůl, bez kouzel degradovaný na šermíře, sice hodně kvalitího, ale stejně, neměl se svou katanou proti dvojnásobné délce strašlivé sekery (a o mém obouručáku ani nemluvím ) skoro žádnou šanci.



Dáin vždycky vyskočil na balvan, srazil mu meč a já ho klepl. Nebo obráceně. Ti ostatní skřeti v našem úseku se sice snažili, ale. Jednomu jsem, samozřejmě nechtě, zlomil meč, druhý na mě vystřílel všechny šípy, třetí se nemohl dostat přes hustý porost a čtvrtého s přehledem srovnal Boromir. Mimo jiné nás taky chránil zespodu (ještě že tak).



Situaci jsem totiž považoval za udržitelnou, ale najednou se cosi zvrtlo. O jednoho muže pod Boromirem se na celém úseku, až dolů, podařilo skřetům jediným překvapivým a rychlým útokem překročit strouhu. Naši, samozřejmě ve snaze zachránit si život, volili úprk. Tím se situace naší malé enklávy, která byla hluboko v nepřátelské formaci, stala rozhodně veselou. Než se nazgůl dostal přes balvan, uběhli jsme z kopce hezkých pár kroků. Pohled na promíchané armády byl zezadu velmi komický. Všichni měli oči upřené před sebe a neviděli, že jen o pár kroků vedle běží protivník, který honí toho před sebou.



My dva s Dáinem, kéž mu sekera nikdy nezrezaví, jsme utíkali celkem v klidu (jestli to nebude tím, že nám nikdo nefuněl za zády a navíc nás kryl Boromir). A bavili jsme se. Představte si: klesající jehličnatý les. Měkké, pérující jehličí, celkem veliká hromada chrastí. A teď: dva z našich to berou, těsně vedle sebe přímo na tu hromadu. Těsně před ní se rozdělí, každý ze své strany ji oběhne a zase se za ní dostanou vedle sebe. Celý tento naprosto šíleně veselý manévr úplně dokonale kopírují dva skřeti. My běžíme asi šest kroků za nimi stejnou rychlostí. Oba naráz, a vedle sebe, se vymrštíme přes tu hromadu a dopadneme tak půl kroku za ty dva skřety. Obě naše zbraně úplně ve stejný okamžik zasáhnou jejich záda. Oběma skřetúm, úplně zaráz, vyjde přes rty smrtelný výkřik (ani se nezdržujeme trofejemi). Prostě Conan hadr. Pak jsme se s Dáinem rozdělili, Boromir a já jsme už bez problémů dorazili do věže a o trpaslíkovi jsem od očitého postiženého slyšel tohle.



„Toho polonahého ďábla jme my, skurut-hai zatlačili do míst, odkud nemohl utéct. Velice pomalu jsme se půlkruhem svírali a on stál u stromu. Jediná cesta vedla přes naše mrtvoly. On se najednou rozběhl. Všichni jsme se skrčili za štíty a očekávali drtivý nápor. Jenže těsně přede mnou zrychlil, já se skrčil ještě víc, zauzlil svaly a (podle mého odhadu ten skurut měřil dobrých stoosmdesátpět centimetrů!) zapřel se do štítu. Jenže on vyskočil, téměř mě přeskočil a jak byl nade mnou, tak mi svou sekyru zarazil do zad. No prostě, válel jsem se po zemi, moji kámoši vypadali jak solné sloupy a trpaslík po několika kotoulech, ta rana ho opravdu musela ve vzduchu zbavit rovnováhy, pelášil k Neumětelům.“ (řekl „pryč“, ale toto se mi zdá pikantnější). „Prostě nááádhera.“ (To byl ten maník z vlaku.)