Vojenský tábor okolo královy pevnosti se rozprostíral, kam až oko dohlédlo. Postarala jsem se o svého koně a pěšky se vydala mezi stany, proplétajíc se mezi odpočívajícími bojovníky. Ptáš se asi, laskavý čtenáři, proč jsem já, žena dosud vládnoucí jen perem, opustila dvorec svého otce a vydala se na dlouhou cestu k Helmovu žlebu? I do mého ústraní totiž dolehly strašlivé zprávy ze světa mimo něj. Hora Osudu prý znovu zaplála a na hranicích našich gondorských spojenců se shromáždily mocné voje nepřátel, na severu Rohanu z mocného Orthanku vyjíždějí poslové všemi směry, takže se zdá, že mocná čarodějnice Sarumanka patrně také něco chystá… Co nevidět válka nepochybně vtrhne i do našich poklidných plání a já už nemohu stát dále stranou – doufala jsem, že mě král Théoden, můj příbuzný, laskavě přijme do svých služeb.



Nemýlila jsem se ve svém úsudku. Král svolal nejstatečnější muže a ženy naší země, znepokojen zprávami přicházejícími z Minas Tirith – Správce Denethor nás vyzývá, abychom se upamatovali na dávné přátelství a přišli na pomoc jeho těžce zkoušenému lidu… I já jsem byla zařazena do vojska mocných Rohirrim, s nimiž jsem po krátkém, ale náročném bojovém výcviku vytáhla do pole. S námi jeli i naši překrásní koně, jejichž stáje jsme pracně vybudovali v posledních dnech ostražitého míru – víc přátelé než zvířata, lnoucí k nám zvláštní láskou… A tu už východní vítr přinášel do našich uší řinčení zbraní – náš odvěký nepřítel se pohnul, přišel čas na protitah.



Pod vedením našich udatných maršálů, Pána Eómera a Pána Elfhelma, jsme se vypravili na pomoc Gondoru – těžkorucí jezdci s meči i kopími, lučištníci bystrých zraků s toulci plnými ostrých šípů, pod vlajícími vlajkami… Mocný byl rohanský národ onoho dne, kdy jsme opustili naše ležení a vypravili se do války, vědouce, že mnozí z nás již nikdy více neuvidí zelené pláně, které nás zrodily.



U Minas Tirith se ukázalo, že se Gondor zatím vyhnul nejhorším bojům – proti všemu očekávání se voje Temného pána a jeho spojenců z Haradu a Morie jako první vrhly na sever, kde zle tísnily elfí národ ze vzdálené Imladris a Lórienu. Vydali jsme se tedy Prvorozeným na pomoc. Tehdy poprvé jsem poznala žár bitvy a velké bylo vítězství zbraní našich a našich spojenců. Skřeti s jekotem prchali zpět do svých temných děr a mnoho, přemnoho jich zůstalo ležet na bitevní pláni…



Vrátili jsme se do pevnosti v Helmově žlebu ke krátkému odpočinku, třebaže bylo jasné, že se nepřátelé záhy odhodlají vrátit nám zasazený úder. Naši kapitáni proto neváhali a se všemi, kdo neutržili v předchozím boji žádná těžká zranění, vyrazili na průzkum. Tři houfce bojovníků se vydaly na novou pouť ohroženou Středozemí – v čele družiny, do níž jsem byla zařazena, jel sám král se zlatem na přilbě a mocný čaroděj Radagast Hnědý, obávaný nepřítel Jednoho nepřítele. Vypravili jsme se na zvědy na samy hranice našich nepřátel, obhlížejíce jejich pozice. A tam, u bran temné Morie, jsme se střetli s několikanásobnou přesilou skřetů, za jejichž zády jsme tušili jakýsi strašlivý stín. I naše statečnost zakolísala a zle by se nám bylo vedlo, kdyby nám na poslední chvíli nepřichvátali na pomoc stateční Gondořané. S jejich pomocí jsme nepřátele obrátili na útěk a mohli se vydat dál, na průzkum neprostupných hranic Černé země. Strašlivý byl pohled na údolí s věží Minas Morgul plné otravných par – a ještě strašlivější na zástupy nepřátelských vojáků, táhnoucích z nitra Mordoru, aby rozdrtili naše svobodné národy! Gondor byl znovu ohrožen a král Théoden se mu musil vydat na pomoc. Já se však na jeho příkaz vrátila zpět do Helmova žlebu, abych se vyléčila ze zranění utrženého v předchozí srážce s morijskými skřety.



A tak jsem jen nečinně seděla v pevnosti, zatímco mí příbuzní a přátelé umírali na vzdálených pláních. Jejich návrat byl plný žalu, skřeti a jejich spojenci totiž nabrali nových sil a síly Západu před nimi ustupovaly. Srdce se mi svíralo, když jsem spatřila z vrcholku naší mocné věže, jak málo statečných rohanských jezdců se vrací zpátky domů a jak strašlivá zranění poznamenala jejich těla.



Snad však nebylo ještě všechno ztraceno. Zatímco se naši ranění léčili, přikvačil posel od našich gondorských spojenců a výmluvnými slovy nás vyzýval, aby kdokoliv udrží meč, vyrazil na pomoc jejich vojsku, které se po boku elfů bilo s nepřáteli v bažinách kolem Velké řeky Anduiny a Lothlórienu. A tak jsem znovu vyrazila. Už zdáli se k nám nesl řev a třeskot mečů – naši spojenci byli zle tísněni. Naštěstí se nám podařilo vpadnout do zad skřetům, kteří se snažili obejít gondorské a lórienské bojovníky, a tak zabránit katastrofě. Zahnali jsme nebo pobili členy tohoto zákeřného oddílu a poté podpořili kolísající řady našich přátel. Z řeže jsem vyvázla, musím přiznat, jen stěží, s těžkým zraněním. Šťastnější spolubojovníci mě v bezvědomí odnesli zpět, kde jsem jen velmi pomalu nabyla ztraceného zdraví. Ale události se valily vpřed rychlostí splašeného hřebce.



Síly bílé strany nabyly opět vrchu, takže se král Théoden a Správce Denethor rozhodli – po poradě s Dáininými trpaslíky – zbudovat další velkou věž jako druhou základnu naší moci. Toto rozhodnutí se později ukázalo jako osudové, ale nyní jsem se s dalšími druhy vydala na určené místo k perné dřině na vztyčování nového opevnění. Zatímco stavební práce úspěšně pokračovaly, objevil se posel z Minas Tirith, žádající o posily proti postupujícím skřetům vedeným Prstenovými přízraky. Velká část gondorské družiny se tedy vypravila zpět, ale jak se záhy ukázalo, podcenili jsme hrozící nebezpečí.



Sotva jsme totiž dokončili naši novou pevnost, dospěly k nám strašlivé zprávy. Jeden z nazgulů, kteří v čele nepřátel přitáhli až pod hradby Bílého města, nečistou kletbou zbořil část opevnění a v ulicích Minas Tirith se rozpoutal poslední zoufalý boj – boj, v němž gondorští neměli šanci zvítězit.



Srdce v nás poklesla, když jsme vyslechli tyto strašlivé novinky, ale doufali jsme se ještě zvrátit situaci. Za pomoci zbývajících Gondořanů a čaroděje Radagasta jsme pokusili vyprostit Minas Tirith z rukou Černých, avšak marně. Stála proti nám taková přesila, že jsme samotní neměli šanci na úspěch – a po Dáininých trpaslících, tím méně elfech z Lórienu či Roklinky, nebylo ani vidu ani slechu. Dosáhli jsme jen toho, že se hněv Mordoru obrátil proti nám.



Černá vojska zaplavila rozsáhlé pláně Rohanu, naši vojáci jeden po druhém umírali, i já byla znovu zraněna a polomrtvá se dovlekla do Helmova žlebu – ani ten mi však neposkytl útočiště na dlouho. Ani nevím, jak se mi podařilo uniknout ze zkázy, v níž padlo tolik statečných Rohirrim a naše pyšné síně se obrátily v prach. Dlouho jsem bloudila tmou a můj duch mnohokrát málem překročil onu hranici, zpoza níž se žádný z Druhorozených vyjma Berena ještě nikdy do Ardy nevrátil. V tom temném snění jsem spatřila mnoho svých spolubojovníků i spojenců z řad trpaslíků, stejně jako Haradské s rukama rudýma krví – a pochopila jsem krutou pravdu: statečná Dáin nám nemohla přijít na pomoc, protože i její věž padla do rukou nepřátel a její bojovníci téměř do jednoho padli nebo byli těžce zraněni. I Harad však byl zřejmě dobyt, neztratili jsme tedy všechno… A ta nadějná myšlenka mě přitáhla zpět do života.



Když jsem se vzpamatovala z následků svých zranění, společně se zbývajícími Rohiry, nyní odsouzenými k bloudění Středozemí bez domova, zbytečkem Gondořanů a trpaslíků jsem se vydala na další výpravu. Byli jsme posíleni zoufalstvím a neměli již co ztratit – poslední naše šance na vítězství teď ležela na temném Východě, kde k nebesům stoupal kouř Orodruiny a zemi Mordor chránily silné věže. Dáin se obrátila proti Morii a my ostatní se vrhli vší mocí proti temným branám Minas Morgul. Náš útok se neminul účinkem a po mnoha ztrátách a obětech jsme temnou baštu Prstenových přízraků dobyli. Žel, neradovali jsme se ze svého vítězství dlouho. Dáinini trpaslíci byli totiž poraženi a morijští skřeti nám vpadli do zad zároveň s příchodem nových posil z nitra Mordoru. Vše se zdálo ztraceno a mně nezbývalo, než se opět odejít léčit z těžkých zranění.



Zatím nepřátelé přešli na všech frontách do protiútoku. Byl obležen Lórien a Roklinka, poslední bašty našich spojenců (byť jsme o nich v posledních strašlivých událostech neměli žádných zpráv). K obráncům se připojil i bojeschopný zbytek našeho národa, k němuž jsem, žel, nepatřila.



Na den, kdy se mé tělo konečně zcela zotavilo z ran a strastí předchozích bojů, nikdy nezapomenu a tu strašlivou vzpomínku podržím v mysli i za Dělícími moři. Vydala jsem se samojediná hledat zbytek svých spolubojovníků a záhy se mi podařilo nalézt svého krále, doprovázeného jen slabou družinou, s níž se probil z obleženého Lórienu těsně předtím, než elfí pevnost padla. Právě jsme zvažovali, kam se dál obrátit, když tu jsme na Východě spatřili obrovskou postavu zastiňující celý obzor, jak s vítězným křikem zvedá ruce k nebesům… – a ta se znenáhla pokryla hustou vrstvou mraků, jimiž ani paprsek slunce nemohl proniknout. Do duší nám vešel chlad a hrůza, v děsu jsme klesli na kolena, vysílajíce zoufalé prosby k Valar – kéž by to, co se nepochybně muselo stát, nebyla pravda! Naše modlitby však zůstaly nevyslyšeny – Temný pán Sauron získal zpět svůj Prsten a jeho moc byla nesmírná – vše bylo ztraceno.



V posledním zoufalém pokusu ubránit svobodu západu jsme stanuli se zbytky svých spojenců – ostrůvek v černém moři – proti Nepřítelovým zástupům. S hrůzou jsme přihlíželi strašlivé scéně, kdy byl Elrond Půlelf, dotud nejvěrnější přítel a pán Roklinky, ovládnut Sauronovou vůlí a stal se jeho přízrakem. Nemohlo přijít žádné vítězství, jen porážka a krutá smrt, to bylo nám všem jasné. Přesto jsme neváhali. Přímo proti sobě, uprostřed řady skřetů a jejich kapitánům, jsme spatřili vysokou, temnou postavu ukrutného Saurona, jenž chtěl být naším otrokářem, a věděli jsme – lépe vytrpět smrt než takový osud.



Mračnem šípů zasypali naši lučištníci nepřátelský zástup, a pak se obě vojska dala do pohybu. Střetli jsme se… Skřeti padali jako mouchy, ale našich přátel valem ubývalo – a pak se přímo proti zbývajícím Rohirrim obrátil samotný Temný pán s mocným palcátem v rukou, smrtonosný a strašlivý. Tyčil se nad námi jako obrněná věž. Z posledních sil jsem ťala po jeho mocných nohou, můj meč se zabořil do jeho masa a zlomil se… Poslední, co jsem spatřila, byla silná ruka v černé rukavici, na níž jako hořící kolo plál Vládnoucí prsten. Středozem padla do tmy.



Eóran, toho času na cestě za Dělící moře



Dodatek:



Eóran bohužel nebyla následkem svých četných reinkarnací u všech zajímavých akcí, jichž se rohanstí jezdci účastnili. Proto následuje krátká zpráva krále Théodena o důležité událostech v Lothlórienu – smrti Sarumanky Bílé:



V Lórienu jsem nebyl často, jelikož mě většinu času zaměstnávaly státní záležitosti a papírovaní. Ale když jsem se po jedné z bitev léčil ve Zlatém lese, stal jsem se účastníkem jedné velmi důležité události:



V čase, kdy jsme přemítali o dalším postupu našich oslabených vojsk, přicházela k nám Sarumanka. Ta Sarumanka, kterou jsem jako přítelkyni přijal v Helmově Žlebu a pohostil ji sušenkami BéBé jednoho ze svých statečných vojáků, ta Sarumanka, která slibovala věrné přátelství národům Středozemě, ta Sarumanka, která zákeřně vpadla do zad našim přátelům elfům, kteří čelili hordám z Haradu. A právě tato Sarumanka nyní žádala přijetí u Gandalfa. Ale jakmile vstoupila za hranice Lesa a započala svým jedovatým jazykem hovořit ke Gandalfovi, dohodl jsem se posuňky se svým milovaným synem a z dalšími bojovníky z řad Gondoru a Lórienu a s jedním trpaslíkem. Společnými silami jsme pak tuto prolhanou čarodějku usmrtili.



Théoden



Dodatek č. 2 (hráčů):



Hra Pán prstenů, byť fyzicky značně náročná a nekončící právě vítězstvím naší strany, byla tentokrát velmi povedená. Přes panující vedro jsme naštěstí nepomřeli žízní (díky naší poslyni, obětavě nosící vodu z Křešic, a nějakému dobrákovi, jehož kanystr se používal k distribuci vody v herní hospodě – díky oběma!) – a to vítězství Saurona vlastně taky nebyla taková katastrofa – letos to byl opravdu sympaťák, a kromě toho, (ne)vzhled Prstenu skutečně svědčil o míře obecného „vkusu“ v Mordoru, takže by takovou věc stejně žádný rozumný člověk ani elf nebo trpaslík nechtěl držet…



Jana a Rohir