Krátká zpráva o Dni D

Osobně si myslím, že je zlato stejně dobré jako mitril. A opačně. Vždycky záleží na tom, co je ve váčku, no ne? A když tak trpaslík ve snech poslouchá ten lákavý cinkot mincí, šeptajících cosi jako zlato, zlato… udělal by prakticky cokoliv – ne, cokoliv! – aby se přemístil do jeho kapsičky. Kdo tomuhle nevěří, není trpaslík, ať si říká, co chce.



K zámečku Karlov jsme luxusním rodinným vozem bratří Kočích dorazili v pátek málem v hodině duchů – David, Jakub, Bóža, já, Chrochta, tři batohy, kytara a monstrózní kazeťák už jsme té cesty a vzájemného sbližování se v napěchované kabině měli právě tak dost. Přivítala nás náramná zima a jasné nebe plné hvězd, až jsem litovala, jestli jsme svým pozdním příjezdem něco nepromeškali. Zámeček ve tmě nebylo skoro vidět, zato v kuchyni vedle síně se už otáčela švarná kuchařinka (lépe, kuchař) a nahoře v sále praskal v krbu příjemný oheň. Lidí tu bylo poskrovnu, jak se ukázalo, někteří měli dorazit až nazítří a další už čekání vzdali a odebrali se do spacáku… pardon, na zámku samozřejmě na lože. Po nějaké době a troše půlnočního tlachání jsem se připojila k druhé zmíněné části a velmi jsem ocenila fakt, že se mi dostalo opravdické postele s nebesy (na nich ovšem nespala hraběnka Stradová, ale nějaká mužská osoba – že ona to spíš byla palanda…). Kupodivu se mi nezdálo o zlatě…

Z původně prorokovaného velmi časného začátku hry se nakonec vyklubala obvyklejší půl desátá. Venku bylo zataženo, ale do deště se naštěstí nedalo, takže jsme se v celkem optimistické náladě rozdělili na tří až čtyřčlenné skupinky zlatachtivých trpaslíků. Ta moje sestávala kromě mé maličkosti ještě z Jakuba a Bóži. Cílem hry – jak jinak, když se jedná o trpaslíky – bylo samozřejmě získat co nejvíc zlata, a přitom ztratit co nejméně vousů (které skupině by nezbyl žádný, zemřela by hanbou). První zlato jsme si mohli nahrabat ve zlatém dole, v nějž se proměnil sklep zámečku. Samozřejmě to nebylo tak jednoduché, jak to vypadá. Jedna malá hřbitovní svíčka není zrovna vydatný zdroj světla, a to nemluvím o duchovi, který se tu a tam dolem mihl, ani o zákeřných štírech a další havěti skrývajících se ve stínech. Chrastítko na duchy, za které jsme vydali zločinnému obchodníkovi značnou sumu, mělo navíc poněkud opačný efekt, než jsme očekávali – místo odpuzování duchy spíš přivolávalo.

Se zlatem v kapsách (a částí samosebou pro všechny případy ukrytou) jsme se vydali do terénu. Vinou předčasně vypuštěné informace jsme se nějakou dobu zdrželi sháněním luku a šípů (jak se ukázalo, potřebovali jsme oboje až o hodně, hodně později), bezcílným blouděním zlátnoucími lesy a nabízením údajně kouzelných žaludů dalším družinkám, které jejich „zázračným“ vlastnostem kupodivu věřily.

Až po nějaké době jsme konečně nalezli starého moudrého trpaslíka Chrupina, který nám mohl poskytnout nějaké ty informace, které, jak jsme doufali, by nás mohly dovést k nějaké hodně veliké hromadě zlata. Toho starého páprdu ovšem nebylo nijak lehké přesvědčit, že my jsme právě ti, komu má důležité informace vydat. Nejdřív se chtěl ujistit, že jsme opravdičtí věrní trpaslíci – a opakování, že milujeme jako opravdičtí a věrní trpaslíci zlato (pomíjím další pokusy, jako čokoládu a kouzelné žaludy), nám nebylo nic platné. Nakonec jsme museli vyštrachat z paměti recepty našich trpasličích babiček a pustit se do výroby kramu. O ingredience náš velký hráč Jakub obehrál obchodníka v kostkách a kartách, takže naše cenné zlato jsme investovat nemuseli. Na rozdíl od jiné nejmenované skupiny jsme pak kram úplně nepřipálili ani se nám nerozdrobil, dokonce jsme ho ani nepřizdobili povidly (tedy, nevím v kterém trpasličím kmeni se na kram dávají povidla…). Nu což, o svém trpaslictví jsme staříka Chrupina ujistili a ve snaze vytáhnout z něj nějakou tu informaci jsme neustávali v pochlebování a chválení jeho krásného, dlouhého, kadeřavého… vousu. Nebylo nám to nic platné.

Přes všechno pochlebování jsme museli znovu vyrazit za lovem informací. Milý Chrupin prý zapomněl, jak se jmenoval bratr dědečka bratra Gimliho dědečka, a my jsme ti praví, kdo mu to má zjistit. Jako by bylo k něčemu dobré to vědět. Padoušský vydřiduch obchodník nám neochvějně tvrdil, že stránku z Trpasličích pověstí pojednávající o Gimliho rodokmenu někdo použil místo… hm, toaletního papíru. Nepomohlo dokonce ani nenápadné vloupání do jeho skladiště. Pokusili jsme se uhranout historika, který krajem procházel, ale i toho neočekávaně postihla ztráta paměti – ačkoliv jsme ho uplatili hezky velkým drahokamem z hrobky přítele krále Durina, mocného trpaslíka Jaksezasejmenovala, jejíž hledání nám připravilo pár horkých chvilek tam, kde šumí řeky proud a jsou slyšet kročeje poutníků… Hezky dlouho nám trvalo, než jsme přestali spoléhat na sklerotické historiky a penězchtivé obchodníky a začali prohledávat záchodové mísy. A vida, v jedné se Gimliho rodokmen přece jen nespláchnutý ještě válel.

Bohužel trochu pozdě. Ten nesnesitelný stařík Chrupin se velmi nevhod odebral do Síní čekání. Ani si nepočkal na své věrné pochlebníky. Naštěstí jeho neklidný stín ještě tu a tam přelétl Středozemí, takže jsme se konečně dozvěděli o Durinových starých dolech a jeho mocném stroji Norníku, jehož práce vydala za stovku trpaslíků. Kdybychom ho měli, mohli bychom zlato dolovat ještě mnohem rychleji a rychleji bychom zbohatli, mohli rozšířt dolování a zlato by se k nám jen hrnulo… Jak krásná představa. Jenomže duch starého Chrupina nedokázal víc, než obdarovat nás jakousi nesmyslnou kovovou rourou, vypadající jako komín od nějakých velkých kamen…

Naštěstí se o jedné Sauronistické svatyni zrovna tou dobou začalo proslýchat, že je v ní uctíván nesmírně cenný artefakt. Nikdo se ho prý nemůže zmocnit násilím před očima strážce svatyně. Chutě jsme vyrazili ke svatyni. Co by trpaslík neudělal pro představu snadného zbohatnutí, že. A když se zničehonic začnou šířit zprávy o mocném artefaktu právě ve chvíli, kdy něco podobného hledáte, co jiného by to mohlo být?

Ve svatyni jsme téměř překonali sami sebe. Ujišťovali jsme usilovně strážce svatyně o své neochvějné víře v Saurona, křepčili a klaněli se u oltáře a úlisnými slovy jsme se vtírali do strážcovy přízně. Ale ten ne a ne polevit ve své pozornosti, nechat se přesvědčit, že si potřebuje odpočinout nebo rovnou odejít do důchodu a nás ustanovit strážci onoho artefaktu. Nakonec nás přešla trpělivost a sáhli jsme po starém dobrém násilí.

Ouha! Nebyl to ten nejlepší nápad. Když jsme se spráskaní, s ohořelými vousy a bez jakéhokoliv zisku plahočili ze svatyně pryč, museli jsme to uznat. Co tedy dál? Naštěstí se poblíž krámu objevila slavná alchymistka Pleskot Řiťka, kterou jsme přesvědčili, aby nám za jistou úplatu uvařila uspávací lektvar. Do něj byla ovšem zapotřebí křídla nebo kdovíjaká jiná součást netopýra. Vyrazili jsme k proslulé netopýří jeskyni – ovšemže až po dlouhém smlouvání s obchodníkem o cenu šípu – konečně jsme měli upotřebit luk, s nímž jsme se tak dlouho tahali. V jeskyni byla tma jak v pytli a zasáhnout v ní poslepu jednoho třepotavého netopýra nebyla žádná legrace. Při tréninku někteří z nás (konkrétně já) měli problém zasáhnout terč i za plného světla. Naštěstí jsme střelbu naším šťastným šípem svěřili tomu pravému „Belegovi“ Bóžovi.



Z jeskyně se s rachotem vyvalil netopýr. Ne že by on sám měl čím rachotit, ten už si chudák ani nepískl. Ale na nožkách mu visela dvě pořádná ocelová kola – no jak s tím mohl lítat, vážně nevím… Odvlekli jsme netopýra i s koly k alchymistce, ta nám navařila kýžený lektvar a vyrazili jsme zpátky k Sauronistům.

Tentokrát to bylo mnohem horší než minule. Především jsme museli strážce svatyně přesvědčit, že jsme na něj posledně zaútočili v nějakém nepochopitelném zatmění smyslů a chceme se ze svého prohřešku kát. Co by trpaslík neudělal pro ty krásné, lesklé, oblé, příjemně zvonící valounky… Po nějaké době usilovného klanění se a adoraci před Sauronovým nazdobeným oltářem jsme přesvědčili strážce, že jsme věrní Sauronisté a na usmířenou jemu, strážci, jsme přinesli báječný nápoj. Strážce ho vypil a naše cesta k artefaktu, zvláštní železné trojúhelníkové lopatce, byla volná. Spokojeně se pochechtávajíce, vrátili jsme se k obchodníkovi.

Vzápětí jsme se dozvěděli, že Sauronistická svatyně byla vypleněna! A to nejen námi, ale také krvežíznivými skřety. Apelace na naše soucítění s nešťastným zavražděným strážcem by nás nechaly chladnými, kdyby na vyhlášce nestálo to krásné slovo – odměna! A kdyby nebylo jisté, že skřeti neodešli ze svatyně s prázdnou. Co se dalo dělat, zase jsme oblehli onoho lotra, majitele koloniálu, a podařilo se nám ho přesvědčit, aby nám půjčil pořádnou zbraň. Samozřejmě nám ji nechtěl dát zadarmo, bídák, a ještě jsme mu museli nechat úpis! Ale byli jsme alespoň základně ozbrojeni. Pokud se ovšem vidle dají pokládat za zbraň hodnou někoho jiného než sedláků se slámou v botách, pronásledujících jezuitské misionáře anebo zaklínače.

Naštěstí jsme cestou potkali jinou skupinu trpaslíků, která nám ochotně zapůjčila sekeru, kterou si byla také předtím někde „zapůjčila“. Krom těchto zbraní jsme měli ještě jednu krátkou soukromou dýku. Nic moc proti hordě vzteklých skřetů… Naštěstí se ukázalo, že skřetů není více než jediný, střežící jejich opuštěný tábor. Útok společnými silami dopadl skvěle, skřet poznal, že vidle jsou zbraň sice nerytířská, ale o to účinnější. Shledala jsem, že i ve mně jsou asi nějaké bojové geny a s vidlemi mi to opravdu jde.

S kořistí už to bylo slabší, ale potěšilo nás, když jsme mezi haraburdím ve skřetím táboře objevili dvě ocelová kola, která jako by z „oka“ vypadla těm, které už jsme měli. V dobré náladě jsme zamířili k poslednímu místu, kam se stahovali dobrodruzi z okolí – starému dolu v srdci hor. Jeho statika už nebyla nejlepší, ale nakonec jsme prokličkovali mezi hroutícími se stropy a padajícími kameny až k místu, kde starý dobrý Durin ukryl nejdůležitější část svého Norníka – ocelové tělo vozíku, k němuž dobře pasovaly dříve získané součásti – kola, komín a rýpadlo. Byl to mechanický rypák! Ještě tak mít palivo, a můžeme se pustit do dolování a naše měšce se báječně naplní zlatem…



Nebudu napínat. Uchýlili jsme se k temné magii a okultismu a Pleskot nám vyvolala ducha Durinova přítele, onoho Jaksezasejmenovala, jehož hrobku jsme již dříve vyloupili – to naštěstí nevěděl. Mnoho nám nepomohl, ale pochopili jsme, že musíme narubat uhlí a mašina se rozjede. Možná jsme přece jenom měli zkusit vyvolat přímo Durina nebo jeho manželku. Na druhou stranu, co kdyby se nám to zvrtlo jako jiným trpaslíkům, kterým se zjevila Durinova megerovitá tchýně a měli co dělat, aby spasili život?

V dole bylo naštěstí uhlí dost a obchodník vyštrachal i nějaký ten zásobník na něj, takže se náš Norník konečně rozjel a v kraji se nenašel bohatší trpaslík než my tři… Tedy až na pár výjimek.

Po dobře vykonané práci a s plnými měšci se i trpaslíci rádi oddají hodování, a právě to na nás čekalo. Hostina na oslavu znovunalezení a sestavení Norníka byla skutečně velkolepá, pivo teklo proudem do našich vyprahlých hrdel, naše zuby rvaly jednu krmi za druhou, všude se ozývalo spokojené funění přejedených trpaslíků… No, zdá se, že jsem se trochu nechala unést.

Po dobrém jídle nás čekala Danielina opakovaná přednáska o Durinově dni (kdo byl před pár lety na Oslavě zničení prstenu, nejspíš se na ni ještě pamatuje) a útržky z Červené knihy pojednávající o mytologii, prehistorii a historii trpaslíků, a pak už došlo i na zpívání. Na čestných prvních místech této produkce zazněly dva báječné opusy, kratochvilná píseň Jede Bulva Cvalimír z hobití lidové tvorby, samosebou o vynálezu hermelínu, a vážná, tragická trpasličí Durinův lid alias Dlouhé roky Důrin žil, jak se říká mezi námi trpaslíky. A pak už následovala jedna písnička za druhou až do pozdní noci, která se zlomila dlouho předtím, než unavení trpaslíci odešli na lože.

Ráno nás čekalo už jen balení, úklid a hrůzyplná cesta zpátky, plná kvílejících brzd a sténající převodovky Vorlíčkovic rodinného kočáru, pilotovaného přímo řidičem formule jedna na co nejužších okreskách, Mistrem Honzou. Naštěstí jsme se bez katastrofy dostali až domů.



Durinův den byl báječná, komorní akce, se skvělou hrou (Danielin/Chrupinův dlouhý plnovous byl skutečně neodolatelný – na tomto místě prohlašuji, že proti Chrupinovi vůbec nic nemám – a za zmínku stojí i decentní bradka současného Správce pořádající Společnosti Jany Syrovátkové, když už jsme u atributů trpaslictví) a večerním programem, včetně nezastupitelné hostiny (pečoval opět vrchní kuchař Honza Vorlíček). Díky všem, kdo se zasloužili o hru a tuhle skvělou akci vůbec. A díky i těm, kdo zajistili její konání na zámečku Karlov – on sám i jeho okolí určitě stojí za navštívení. Škoda jen, že se dostavilo tak málo lidí – i když na druhou stranu, ve více družinkách už by hra možná tak dobře nefungovala. Vy, kdo jste se neúčastnili, máte čeho litovat!



J.K.