Myslím, že pohled na hraničáře je dnes do značné míry zdeformován především hrami na hrdiny, kdy je hraničář prezentován, jako samotář, toulající se divočinou, ochraňující pocestné. Přisuzují se mu určité schopnosti v oblasti elementární magie, velice často je slyšet, že dokáže ovládat zvířata, nebo o umění pyrokineze.
Jsem přesvědčen, že podstata činnosti hraničářů je mnohem prozaičtější, což ji ovšem nic neubírá na obdivuhodnosti a romantičnosti. Důvodem k přesvědčení, že se jedná o mýtus je prostá, téměř přízemní logika. Ochranou poutníků a rozmlouváním s veverkami se člověk neuživí. Nevylučuji ovšem, že k takovým věcem nedocházelo, jednalo se ale spíš o ojedinělé a náhodné činy. Pravděpodobně hraničáře vracejícího se z mise do místa bydliště, nebo hraničáře veterána, který zahořkl na společnost a rozhodl se žít v ústraní. K tomu abychom byli schopni pochopit celou šíři činnosti hraničářů, bude nutné použít analogii a navštívit hraničáře z osmnáctého století. Hraničáře, tedy Rangery, Rogersovi Rangery.
Samotné slovo Ranger je však mnohem starší, pochází z jedenáctého století. Původně označovalo, člověka pohybujícího se na dlouhé vzdálenosti, tuláka, případně lesníka. První zmínka o zřízení jednotek rangers pochází z Anglie třináctého století, kde na základě královského výnosu byli najímáni muži, kteří měli odhalovat pytláky a lapky. Tehdy byly husté lesy ideálním úkrytem osob prchajících před spravedlností a tak poslání rangerů nebyla žádná procházka růžovým sadem. Bohužel o nich mnoho dalších informací není, proto se vraťme k Rogersovým rangerům.
Robert Rogers byl americký rodák a už jako třináctileté dítě se zapojil do války krále Jiřího jako stopař. Později se už jako muž významně angažoval v konfliktu označovaném jako francouzko indiánská válka. Ten se odehrál v letech 1755 – 1763 na americkém kontinentu. Rogers byl v roce 1756 rekrutován plukovníkem Winslowem a záhy pro svůj „zálesácký“ instinkt a velitelské charisma se stal velitelem jednotky rangerů. Šlo o jednotku složenou z lovců, pionýrů, mountainmanů a koloniálních vojáků, vesměs lidí kteří byli zvyklí na tvrdý život v lesích. Robert Rogers už dávno pochopil, že konvenční válka lineárně vedených armád v hustých lesích a nepřehledných horách nového kontinentu nemá šanci na úspěch. Proto i jeho lidé od počátku převzali indiánský způsob boje, jehož hlavní předností byla rychlost a překvapivost. Hlavní taktikou rangerů se staly přepady, léčky a únik. I přes skvělé výsledky si svůj respekt a uznání mezi tehdejšími vrchními veliteli britské armády získávali jen s obtížemi. Na vině byl vedle občasné neukázněnosti, demokratickému náboru i jejich divošský vzhled a právě nekonvenční taktika. Co se týče vzhledu, s pravidelnou armádou se rangers nemohli rovnat, namísto nažehlených pestrých kabátů a vyleštěných knoflíků nosili většinou vlastní oděvy s indiánskými doplňky včetně náhrdelníků a náušnic. Ač výjimečně, přesto používali legíny z jelenice, bederní roušky, nebo mokasíny. I fasované oděvy na příděl vyrobené povětšinou ze zeleného, či hnědého sukna si často upravovali, aby lépe vyhovovali dlouhodobému pobytu v divočině. Oproti řadové armádě měli i rozdílnou výzbroj. Místo standardních pušek Brown Bess si pořizovali lehčí a kratší karabiny anebo alespoň standardní pušce uřízli hlaveň. Při boji muže proti muži používali nože, mnohdy i zavírací a tomahavky. V zimě zas sněžnice, mačky nebo saně na přepravu nákladu.

Pro ukázku, co byli rangeři zač si můžeme povědět o některých jejich akcích. V roce 1756 vydal generál Shirley rozkaz aby rangers vynaložili veškeré úsilí k působení nesnází Francouzům a jejich spojencům drancováním, pálením a ničením jejich domů, stodol, kasáren, kánoí včetně porážení nepřítelových stád skotu a koní, přepadáváním zásobovacích konvojů, pálením obilných polí a zásob dřeva jakož i zajímáním zajatců. A v tom byli rangers opravdu výborní. Například v roce 1760 se ukryli poblíž pevnosti Fort Therese a ve chvíli když branou projížděl vůz se senem, se v jeho skrytu natlačili do pevnosti a obsadili ji tak bez jediného výstřelu. V roce 1758 byli při přesunu odhaleni indiánskými stopaři, kteří ihned informovali francouzské spojence. Ti vypravili po stopě rangerů dva přepadové oddíly. Rangeři si však Francouzů, kteří byli v přesile všimli dřív a začali po nich pálit ze skrytu a Francouzi se dali na ústup. Rogers dal ustupujícího nepřítele sledovat, ovšem druhý oddíl francouzů, který zaslechl palbu, se připravil k boji a rangery napadl. Rangeři utrpěli značné ztráty, několikrát zabránili obklíčení a nakonec se jim podařilo ustoupit. Údajně tak, že slezli bez jištění sto dvacet metrů vysokou a zmrzlou skálu. V roce 1756 si prosekali 6 mil dlouhou cestu v lesnatých horách, proto aby mohli přepravit pět vyzbrojených velrybářských člunů na jezero Champlain, k napadení francouzských lodí. Dodnes je jejich expedice do Detroitu a zpět, při níž urazili přes dva a půl tisíce kilometrů považována za zcela mimořádnou. Rangeři tuto vzdálenost překonali za pouhé čtyři měsíce. Za celou doby byli poraženi pouze jednou a to čtyřnásobnou přesilou.

O tom, že boj v americké pustině nebyl žádný čajový dýchánek, svědčí zápis v deníku Roberta Kirka. Ten napsal, že byli nuceni odhrabávat sníh a hledat žaludy, prý přežili jen díky tomu, že snědli své boty a opasky. Údajně se mezi nimi vyskytl i kanibalismus, kdy konzumovali nejprve indiánské skalpy a nakonec i mrtvé druhy.

Díky dobré kondici, zvláštnímu výcviku a upravenému vybavení tak vznikla pravděpodobně první jednotka speciálního určení.

Jsem přesvědčen, že činnost rangerů se příliš nelišila od činnosti hraničářů z fantasy světů. Jednak pro samotné užití slova ranger, tedy hraničář a za další to nejlépe odpovídá hraničářské činnosti popsané v knížkách. Z předchozích vět je tedy zřejmé, že hraničáři bojovali a operovali organizovaně, buď v samostatné jednotce, nebo jako přidělenci v řadové armádě. Nejednalo se o žádné samotáře, ale účinnou bojovou sílu s kvalitním zabezpečením, byť v mnohem menších počtech, než pravidelná armáda. Zcela jistě se neživili výhradně lovem, nebo vyhrabanými kořínky, už jen proto, že by na to nebyl čas, nebo by naopak nebyl čas plnit svěřené úkoly. Navíc pro takovou fyzickou zátěž by byla taková strava nedostatečná. Je téměř určité, že Hraničáři nosili proviant složený ze základních potravin a doplňovali ho z přírodních zdrojů, tak aby byla strava pestřejší. Složení takového proviantu by nám mohlo napovědět složení povinné výbavy zlatokopů na jeden rok, bez něhož by nemohli v devatenáctém století na Yukonu začít těžit. Mimo jiného se skládal ze 45 kg fazolí, 70 kg slaniny, 180 kg mouky, 18 kg ovesných vloček, 5 kg rýže, 10 kg soli, 2 kg sušené cibule, 9 kg sušených brambor, 12 kg cukru, 9 kg kávy, 30 kg sušeného ovoce, 25 plechovek kondenzovaného mléka. Za další je nutné si uvědomit, že hraničáři na rozdíl od zlatokopů trávili veškerý čas za pohybu. Proto nosili pouze základní potraviny, ze kterých je možné připravit několik jídel. Jako základní považuji tuky, ty se v přírodě špatně nahrazují, proto považuji za jednu z nejdůležitějších potravin pemikan, slaninu atd. Za další mouku, je sice možné si nasbírat semínka, nebo žaludy a rozemlít je, ale stojí to mnoho času. A tím se dostáváme ke klíčové dovednosti hraničářů, je jím bushcraft.

Bushcraft je moderní výraz pro soubor dovedností a vědomostí, umožňujících nejen přežití, ale především co nejpohodlnější a dlouhodobé žití v přírodě. Tyto dovednosti ovládali lidé už v hluboké historii před stovkami a tisíci let. Bohužel s postupující urbanizací byly zapomínány, protože v moderní společnosti žijící koncentrovaně v hradištích a městech již nebyli potřeba. Dnes je Bushcraft velmi moderní a zabývá se jím čím dál víc lidí, stává se z něj životní styl. Mnoho těchto lidí, ale nepochopilo jeho původní smysl, čímž je poradit si se skromným základním vybavením, nahradit jím vybavení chybějící anebo vyrobit jím vybavení potřebné. Vybavují se tak moderním vybavením, oblečením z vrstvených syntetických materiálů, noži v hodnotě až desítek tisíců vyrobených high-tech technologiemi, které jste téměř neschopni nabrousit „v polních podmínkách“, nebo pokročilými elektronickými navigačními technologiemi… Jednou z podmnožin bushcraftu je třeba survival, který využívá stejných vědomostí a dovedností pouze k rychlé neodkladné záchraně života a evakuaci osoby z rizikové oblasti.

Důvod proč jsem v předchozích odstavcích mluvil o Rogersových Rangerech je to, že právě bushcraft je to co dělali v době, když nebojovali. Ne že by šlo o nějakou vědomou činnost, jako v případě dnešních bushcrafterů, spíš jim nic jiného nezbývalo. Jejich dovednosti jsou poměrně dobře dokumentované v mnohých knihách, je ovšem nutné dávat pozor, a nenechat se zmýlit nějakou romantizovanou fikcí. Bushcraft v jejich podání je surový, bez moderních technologií a materiálů a proto nejlépe odpovídá našemu pojetí a pohledu na hraničáře.